Text měsíce března 2012 v kategorii poezie


Jen ve tmě rovni smyslům zapomenout smíme na petlice skryté,
pane nenápadný, máte za kloboukem otevřenou krajinu, to víte?
Prost papíru, barvy, strojů tisknete ji na mé rozepnuté zřítelnice,
pane nečitelný, vám pozhasínám kradmo lampičky a svítilny a svíce.

Víte, má peklo dveře dokořán, že vstoupit v ně se může zdáti snazší,
však ni k nebi nedovírá se nám bran a nejen dusítka a voda oheň zháší,
chodníky nad kanály stokrát se snad huňatých krys na odpověď ptaly,
slyšíte, syčí a tlapká jejich snaha vratká u vrat Westminsterské katedrály.

Kudy se dáme, když je dnes v noci všude černočerná tma?
K vám, ke mně, nahoru dolů, po cestě vzhůru nohama?
K náměstí v kapse z plyše nebo k růži ze zkamenělé soli,

sůl koření život a mimo otevřené rány těžko živé maso bolí.
Nebudu plakat, slíbím, a obě ruce nechám pro vás volné,
svou slánku noci vyměním za vaše krajiny a dobrovolné stolné.