„Může člověk milovat někoho celou cestu domů?“ zeptal se, když jsme shlíželi na převracející se vlnky pod sebou a rachotící trajekt vyžadoval notně přidat na hlase.
„To je divná otázka,“ odpověděla jsem a zmateně si odhrnula rozevlátý vlasy z obličeje.
Seškraboval nehtem odloupanou bílou barvu z hrany boku lodi a velký kousky si skládal na svetr na nejširší část předloktí.

Minuli jsme West Shore Street, malebnou ulici v městečku Ullapool a dívali se, jak se kamenné domky a komíny odráží na hladině moře a jak je burácející motory trajektu rozhoupávají v nepravidelné drapérii. Napadlo mě, který z těchto dvou světů je odrazem toho druhého, který je skutečnější a pravdivější, ten mokrý nebo ten větrný. „Voda je ten nejpozoruhodnější živel,“ zapřemýšlela jsem nahlas a on mě k sobě přitiskl bokem jako by říkal ´já, vím, že se jí bojíš jak čert kříže a stejně jsi z ní celá na větvi´.
„A co tě na ní tak fascinuje?“ zeptal se s pohledem rozloženým na horizont.
„Víš, první, co mě napadá je spíš to, co mě na ní děsí. Tak nepřemožitelnost, ta rozsáhlost a nebezpečnost, ta mokrost...“
„Mokrost?“ nakrčil čelo a pak cuknul koutkem. „Vlhkost je jev, kterej stejně na vlastní kůži nedokážeš pocítit, cítíš jen teplotu a tlak. Někdy ti v koupelně ukážu, jak ani nepoznáš, že máš ruku ve vodě.“
Ušklíbla jsem se: „V koupelně mi to samozřejmě tolik nevadí.“
Zazubil se na mě a shodil kousky oloupaný barvy do moře.

„Miluju rezavý bárky,“ pronesl v zápětí a zatvářil se unešeně.
„Bezva, doufám, že se na nich nebudeme prohánět moc často,“ zadoufala jsem dostatečně hlasitě.
„Prohánět určitě ne, to ti můžu zaručit,“ provokoval útěšným tónem. „Zejtra se pojedeme mrknout na Valtos Beach, večer tam bejvá hezky a taky jsou tam často surfaři, ty by ti mohli povídat o tom, jak je ve vodě krásně,“ nadhodil.
„A ty surfuješ?“ zeptala jsem se zvědavě.
„Nejsem cvok.“
Vyprskla jsem smíchy, ale můj hlas zanikl v skřípavém zavrzání lodi.

Ullapool nám pomalu mizel z dohledu a před námi se táhlo členité pobřeží, jehož zrcadlení se se zacházejícím sluncem začalo pozvolna rozplývat.
„Stačí mi bejt na jedný vlně s někým jako jsi ty,“ pousmál se. „Vody netřeba.“
„Co je víc pravda, voda nebo země?“ zeptala jsem se.
„Taky ještě vidím ty domky střechou dolů,“ usmál se. „To je věc interpretace. Smysl je jen ve vzájemnosti. Jedno bez druhého by nebylo pravda ani trochu. Navíc, proč se vlastně ptát po pravdě,“ dodal s miniaturní odmlkou.
„To je lidský prokletí. Ptáme se po ní a nejsme ji schopni pochopit. Nejsme jí ani schopni.“
„Radši mi odpověz,“ uloupl další vločku odfouknuté barvy a položil mi ji na kloub prsteníčku.
„Může. Proč by nemoh´,“ odpověděla jsem.
„Nejhorší na tom je, že sám vím, že může. Ale nevím, jestli můžou taky jiný lidi,“ pokračoval.
Vrátila jsem bílou vločku zpátky na zrezivělou mapku hrany zábradlí: „Některý můžou a některý musí.“
Po chvíli zamyšlení jsem se s odlehčeným pousmátím dodala: „Připadáš si v životě jako na návštěvě anebo to znamená, že už se chceš usadit?“
„To ne, v životě se cítím doma,“ zkrátil svoje vysvětlení a pak se usmál, vzal mě za ruku a řekl: „Jdem´ chvíli dovnitř, musíš mít z toho větru už úplně unavený vlasy.“