Vlak se rozjel a žena ve vesnickém oblečení stěží potlačila slzy. Zase uvidí svého milovaného bratra. Je to její první cesta vlakem a vůbec poprvé se vypravila na takovou dálku ze své rodné vsi na severovýchodní části Moravy. Jsou ale události, které se neopakují a byl by hřích nebýt při tom.

 

Ano, bratr, čerstvě vysvěcený kněz, bude sloužit svoji první mši svatou.

Nikdy nelitovala, že se po těžkém úrazu otce, za tíživé situace rodiny, jako třináctiletá vzdala svého věna, aby bratr mohl dostudovat. A nyní děkuje Bohu za své tehdejší rozhodnutí. Chvíle, na kterou nezapomene. Velký, prostorný a bohatě zdobený chrám, který nechala postavit česká královna. Něco zcela jiného než chudý kostelík v jejich vsi. Malebná varhanní hudba, v lavicích po stranách presbyteria v černých hábitech příslušníci řádu, kostel plný obecného lidu a u oltáře on.

 

A je to vůbec on, tak nepodobný ostatním mužům z vesnice, když latinsky odříkává liturgické texty. A kázání po evangeliu pronesl česky, byť u nich doma se mluvilo vždy jen německy. Ano, nezapomenutelná chvíle, ale ani on nikdy nezapomene na její rodinu a na rodnou obec.
*

Vlak se rozjel. Muž ve věku kolem pětatřiceti let, který poněkud netečně sedí u okna vozu první třídy, svým zevnějškem sotva zapře příslušnost k církevnímu řádu. „Tak taky z Vídně na Moravu?“ pokouší se zavést rozhovor zřejmě dobře situovaný pán, sedící na protějším sedadle. Na strohé přikývnutí pokračuje: „Služební cesta?“ „Spíše studijní“, zní odpověď. Ano, studium, to jej provází celá léta jeho života. Jednotřídka v rodné vsi, gymnasium v Opavě, filosofický institut v Olomouci, studium teologie po vstupu do církevního řádu. Jako externí lektor přednáší na německé reálce v sídelním městě kláštera a současně studuje na Vídeňské univerzitě. Jsou to náročná léta a krize musí nastat. A přišla. Právě v nejnevhodnější dobu.

 „A co, spokojen?“, pokračuje spolucestující neodbytně v rozhovoru. “Spíše ne…“, je strohá odpověď. Není třeba svěřovat se cizímu člověku, že nervové zhroucení z přepracování mělo za následek neúspěch při závěrečné zkoušce. Ne, tuto situaci už nebude opakovat a studium zůstane nedokončené. Ostatně už se jeho zájem ubírá zcela jiným směrem, který poznamená na celá léta jeho badatelskou práci.

Ve svých myšlenkách je zcela vzdálen neodbytnému rozjímání spolucestujícího o hospodářských či politických poměrech c.k.Rakouska. Do reality jej vrátí až hlášení průvodčího, že příští stanice je Brno. „Pěstuji chmel“ pokračuje pán na protějším sedadle ve svém monologu. „Taky něco pěstujete?“ zeptá se poněkud ironicky, ale dostává překvapivou odpověď. „Ano, hlavně ...“, konec odpovědi zanikl ve skřípotu kol brzdícího vlaku. 

*

Vlak se rozjel. Ředitele varhanické školy Leoše Janáčka dostihla ta zpráva na Nový rok v Hukvaldech, kam jezdil obvykle na Vánoce. Zemřel člověk, který mu byl blízký a kterému vděčí za mnohé z doby svého pobytu v klášterní škole. Být přítomen jeho pohřbu, byť v mrazivých lednových dnech, považuje za povinnost a projev vděčnosti. A nejen účast. Bude dirigovat slavnostní requiem.

Pohřeb se konal v klášterním kostele, kde zesnulý zastával šestnáct let hodnost opata, za účasti mnoha významných místních osobností. Prostá rakev, dekorovaná jen Komturským křížem řádu Františka Josefa. Chrám zaplněn do posledního místa a mnoho lidí se shromáždilo i před kostelem, kde v hlasu zvonů doznívá slavnostní requiem.

Nekrology v Moravských listech připomínají, že zemřel nejen církevní hodnostář, ale i vážený občan, který zastával také důležité funkce v řadě vědeckých spolků a institucí. Je zdůrazněn i jeho vztah k rodišti a rodině, zvláště skutečnost, že třem synům své setry financoval vysokoškolská studia. Do paměti současníků se zapsal jako významný veřejný činitel, laskavý spolubratr a umírněný prelát.

Ale jeho nejvýznamnější přínos světové vědě bude vzpomenut až šestnáct let po jeho smrti. A ještě později, byť nedosáhl žádných akademických titulů a vlastně nedokončil vysokoškolské vzdělání, bude jeho jménem nazvána zemědělská a lesnická univerzita.
***