Už z dálky ho vidím a zase není sám. Jde s úplně cizím člověkem a zapáleně povídá. Pořád povídá.

Má s sebou židličku z teaku
a matematiku
a stíny na triku,
na víku orlího oka,
zas přijde se kochat
na tuhle brrr studenou pláž.

„Zpoždění, zpoždění,“ vykřikuje a klene obočí. „Promiň. Jsem tu,“ dodává a hází věci do písku a skoro bez nádechu zase mele dál.
„Že mi sluší špunty v uších?
A taky kapky na řasách?“
/když vylezu z moře/
Osychám spoře.

On je můj neoprén i pršiplášť a světlé ráno mezi mraky. Má strniště.

Čáry máry pendulum
/křičí mi v hlavě, že mu až není rozumět/.
A vikle
a vikle mě,
do fantóma zatemněn
a šeptá
a šeptá
/tak, že mu zas není rozumět/.

Rozloží židličku a vyndá bílou krabičku plnou černýho rybízu. Pod háčkovaným kloboukem jezdí očima, mistr perimetrie, zobe z krabičky a všechno na světě snad vypozoruje těma rybízovýma kukadlama.

I můj záchvěv na šíji,
když k mlčení se probíjí.

Moře usmívá se dolů z oblohy, tupíruje obláčky jako vlasy starejch babiček a tónuje jim okraje do sépiova.
V hlavě mi netichne, no tak si křič!
Neumím se schovat do soukromých myšlenek. Čte mě. Položí klíčenku s plyšovým křečkem na koleno a utrousí, že miluje racky a růžovej západ slunce a barevný krmítka,
i když je to nebetyčnej kýč.

Chechtne se a posune si klobouk výš do čela.
Zmlkne.
Čtu: „to abys viděla, že nejsi sama a že jsem tu už dávno“.

Vím, ten „cizí člověk“ po jeho boku před chviličkou, to jsem byla já.