Spíš kolo než korvetu.
-
Dni ujíždím v sorbetu.
-
Má tvou ovocnou chuť!
-
A skýtá mi osvětu.


Na chodnících ulíhá znaveně podvečer na beton Barbicanu.
Noc je jak barmanka, nalejvá do ránka, já upíjet nepřestanu!


Mám nemoderní sny!
-
Od květnů po březny.
-
Tvůj je strmě rovný.
-
Dám si jej do knihovny.


Předpověď počasí nelhala, zákotlí koncertu ve tmě zchladly,
choulíš se do šály, mhouříš svý kartáče, opřenej o zábradlí.


Točím se, jak se divím.
-
Možná i vystřízlivím.


Až mě noc vykopne opilou do rána s přízemním mrazíkem v zádech,
městem se ponese, netrefí ze dveří a místo u kluka přespává v sadech.


Že nemám vychování.


A.


Ať láska, ta příšera,
do dubna vyvěrá
v obecném proslýchání.


-
-


Mám s sebou bez podstaty
-
dva obojkové dráty.
-
Po teple těla hrábl
-
už londýnský kandelábr.



Vpletu se do želez rychle a bez ptaní a pálení osypků mravů,
reálnej izolant v korálcích polibků rozpletl pochybám hlavu.

-
-

Slížeme sorbety s razancí,
-
než zůstanem bez šancí.