V tmavém lese kdysi žila,
něžná víla Dobromila,
hodné lidi ona chrání,
každému chce splnit přání.

Roky běží, víla mizí,
v lese kácí lidé cizí,
řežou stromy, víla pláče,
proč les padl za doláče.

Restituce pryč ji ženou,
vidím vílu usouženou,
Dobromile srdce puká,
holiny jsou pro ní muka.

Kde teď žije, nikdo neví,
těžko se už u nás zjeví,
její kouzla nestačila,
aby škody napravila.