Mlčeli jsme celou cestu, shodně předstírajíce, že se vlastně nic nestalo.
Ale já nemohla vytěsnit z mysli Davidovu tvář v momentě, kdy udeřil. Byla v ní chladná nenávist.
Tohle by Doktor nikdy neudělal. Mluvil by se Smečkou, tahal z ní informace, vyjednával, snažil se ji přechytračit, ale nepoužil by násilí.
Jenže pak jsem si vzpomněla na Časovou válku, Lokiho, chyceného ve smyčce, na zloděje morphangů, svíjejícího se pod ultrazvukovým bičem…a už jsem si tak jistá nebyla.
David na mě úkosem pohlédl, jako by mi snad četl myšlenky, a já si náhle uvědomila, že dělám přesně to, co jsem nikdy dělat nechtěla. Srovnávám. Chovám se jako Rose.

Má to určitou výhodu, bydlet v domě až na periférii, tam, kde končí městečko a začínají pastviny a hájky, zvlášť když se k němu potřebujete nepozorovaně dostat polními cestami.
 Na jednu takovou záhy David sjel ze silnice a hnal se po ní, až bláto od kol stříkalo na všecky strany.
O pár minut později už zprudka brzdil u jen zřídka používané zadní branky našeho pozemku.
„Běž domů,“ nařídil mi, „sbal nám věci tak na dva tři dny, vodu a nějaké jídlo. Nezapomeň na krabičku s pokladem, myslím, že se bude hodit. A pospěš si!“
Sám se rozběhl do zahradního domku.

Naházela jsem do batohu všecko, co mi zrovna přišlo pod ruku, a z nočního stolku vytáhla plechovou krabičku ve tvaru červeného doubledeckeru. Ano, obsahovala poklad, pro každého krom nás dvou naprosto bezcenný - plochý klíček a dvě kuličky, co vypadaly jako skleněnky s modrým oválkem uvnitř. Bylo to už hezkých pár let, co jsem je měla naposledy v ruce…Na okamžik jsem se zasnila.
„Hotovo?“ David vpadl do ložnice jako velká voda. „ Jdeme!“

Stihli jsme to jen taktak.  
Sirény už zněly docela blízko. David se zaposlouchal do jejich kvílení, které rychle sílilo.
„Jedna, dvě, tři. Fajn. Víc vozů zdejší policejní stanice nemá. Všecky míří sem, což znamená, že cesta bude volná.“
„Jedeme do Cardiffu?“
Vrhl na mě pozorný pohled. „Tys jí rozuměla, že?“
„Každé slovo.“
„Neměla bys. Něco je špatně.“
„To mi povídej. Víš, ráno se …“
„Pozdějc,“ přerušil mě a nastartoval, pak sáhl do kapsy a do zdířky na palubní desce zarazil cosi hodně povědomého. Na displeji navigace se rozsvítila mapa, zachycující tři červené tečky, které zablokovaly silnici před naším domem.
„Drž se.“
Auto vyrazilo přes výmoly jako splašený kůň.

„Sonický šroubovák? Netušila jsem, že nějaký máš.“
„Kdyby jen šroubovák,“ zamumlal, ale dál to nerozváděl a předstíral, že se soustředí jen na řízení.
Neptala jsem se, co ještě, ale zamrzelo mě, že má přede mnou tajnosti.
A to jsem si vždycky říkala, jak je fajn, že vedeme takový klidný normální život…

Normální život? ozvalo se mé druhé já a neskrývalo přitom pobavení.
Syn vám uletěl v policejní budce, co se sem probourala z alternativní reality. Vy sami teď zdrháte před poldama, protože David praštil šutrem mimošku, co se vydávala za inspektorku. Jedete zjistit, jestli zůstal naživu aspoň někdo ze supertajnýho Torchwoodu, a najít časovou kapsli, ať už je to cokoliv. Teda pokud vás dřív nedostane Smečka, přivandrovalá z vesmíru trhlinou v časoprostoru. Co z toho ti přijde jako normální život?
Musela jsem připustit, že nic.
Tohle je mise. Přesně v Doktorově stylu.
A jediná zbraň, kterou máme, je sonický šroubovák.
Vždyť to povídám. Přesně v Doktorově stylu. Zkus Davidovi důvěřovat, Sáro. Půjde to líp, když si přestaneš nalhávat, že je člověk jako ty. Protože není.

„Proč jsi ji vlastně praštil?“ zeptala jsem se. „ Mohla nám toho prozradit o Smečce víc, třeba kolik jich je, mluvila přece v množném čísle, nebo co tu chtějí. Byla by nás do Cardiffu vzala sama, v klidu, aniž bychom museli mít za patama policajty a na krku obvinění z pokusu o zabití.“
„Jo, to by nás vzala,“ přitakal ironicky David a letmo zkontroloval navigaci (žádná červená tečka v dohledu). „A co by se asi stalo pak?“
„Otevřel bys časovou kapsli…“ a vtom mi to došlo. „Ta kapsle je TARDIS, že jo?“
„Nemám tušení. Existuje spousta časových kapslí, ale jen jedna TARDIS. Má jméno, má osobnost, je unikátní. Je moje. Tedy byla moje…vlastně jeho. K čertu s tím!“ stiskl volant, až klouby na jeho rukou zbělaly. Přes tvář mu přelétl stesk, tak intenzivní, že to zabolelo i mě, pak zlost, a nakonec tam zbyla jen rezignace.

A je to zase tady, blesklo mi hlavou. Time Lord v něm se rve s člověkem.
Nestávalo se to často, ale když už, bylo líp kolem něj chodit po špičkách, dokud se zase nesrovnal.
Snad nejhorší to bylo po rodinné oslavě Doktorova milénia, na kterou nás vzala River Song. Úžasně jsme si v restaurantu na konci vesmíru ty narozeniny užili, ale o půl roku později se mi David ve slabé chvilce svěřil, že si nikdy v životě nepřipadal vykořeněný. Stál každou nohou v jiném světě – v tom lidském, kde měl děti a mě, a zároveň v tom, který mít nemohl, kde byla TARDIS, River, společníci a všechno to fantastické cestování skrze prostor a čas. A ze všeho nejtěžší bylo tvářit se, že je to takhle v pořádku.

Na okamžik se rozhostilo ticho.
Jen pedál plynu, nebezpečně sešlápnutý nadoraz, prozrazoval Davidovo rozpoložení.
„TARDIS má porouchaný chameleoní obvod, takže nemůže změnit podobu,“ pokračoval po chvilce mlčení.
„ Za všech okolností je to pořád modrá budka. Ta, co ji našli, byla zamaskovaná, nepovšimnutá, splynula s prostředím. Nevím, komu patří, ale myslím, že mě by dovnitř nepustila. No, a pak bys přišla na řadu ty.“
„Já? Proč já?“
„Protože Smečka by nikdy neuvěřila, že kapsli nemůžu otevřít. A tak by mě zkusila přinutit. Použila by červy ghíá.“
„Cos to řekl?“
„Červy ghíá, to jsou…ale nechme toho. Je to nechutné a nesmírně bolestivé a…“
„… přesně to, čím mi ta ženská vyhrožovala, když jsem jí ráno skoro vletěla pod auto.“
„Cože??“
David se ke mně prudce otočil. Nechtě přitom smýkl volantem a vůz s námi málem smýkl do živého plotu, který lemoval cestu.
„Dávej bacha!“ vyjekla jsem. „Tohle je cyklostezka, ne dálnice!“
„Já vím,“ odsekl. „Tak spusť.“

Než jsem mu to odvyprávěla, se všemi detaily, které zůstaly vypálené do mé paměti, byli jsme zpátky na silnici a mířili na sever. Blížilo se poledne a provoz docela zhoustl.
Navigace už vypočítala nejkratší trasu a palubní počítač se nabídl, že převezme řízení, ale David umíněně trval na manuálním. Věděl proč – jednou z nevýhod ADS (auto -drive-systému) bylo to, že na výzvu policie vůz poslušně zastavil, a řidič s tím nenadělal vůbec nic. Což jsme pochopitelně nemohli potřebovat.

Prozatím se ale zdálo, že nás nikdo nenahání. Doufala jsem, že ještě nějakou dobu potrvá, než prohledají dům a zalarmují další hlídky.

„To s plakátem ti nevysvětlím,“ řekl David, když jsem skončila. „Někdo nebo něco ohnulo realitu a tys viděla, cos viděla. Dost možná to bylo tvé vlastní podvědomí, stres z Dannyho nepřítomnosti, já nevím. Ale jsem přesvědčen, že Smečka nemluvila o něm. Kdyby měli jeho, nepotřebují mě. Danny je s Doktorem, a tudíž před nimi v bezpečí.“
„Co ty kočky? Asi to nemá žádnou souvislost…“
„Má. Bohužel. Typický modus operandi Smečky. Udivuje mě jen, že spokojili s tak malou kořistí. Něco jíst museli, ale zároveň asi nechtěli upoutat přílišnou pozornost.“
„A červi ghíá? Co jsou zač?“
„Miniaturní symbionti. Tvorové, kteří si říkají Smečka, jich v sobě mají stovky. Kousnutím je vpustí je do těla oběti a ghíá začnou každou tkáň, na kterou narazí, s výjimkou kůže a kostí, přeměňovat na živný roztok. Štěpí všecko organické až na základní aminokyseliny. Nervovou soustavu si nechají nakonec. Celé to může trvat jen několik minut. Nebo hodin. Nebo dní. Za plného vědomí oběti.“
„Proboha!“
„Přesně tak. Proboha. Smečka pak roztok včetně ghíá vysaje a živiny okamžitě absorbuje. Nemá totiž vlastní trávicí soustavu, protože ta by zabírala místo důležitějším orgánům. Prázdnou kůži pak nechá ležet anebo – pokud potřebuje mimikry - se do ní oblékne.“
Zvedl se mi žaludek. 

„Přestaň, Davide!“
„Promiň, ale teď už nemůžu. Musíš vědět, proti čemu stojíme.“
„Takže ta inspektorka byla …“
„… dávno mrtvá. Smečka ve své skutečné podobě není přímo humanoid, ale dokáže se přizpůsobit tvaru původního majitele. Na lov jich vyráží stovky až tisíce, záleží na velikosti planety. Jsou sehraní, spolupracují stejně jako psi ve smečce. A mají kolektivní vědomí. Proto o sobě mluví vždycky v množném čísle. Jenže oni jsou jen předvoj...“
„Počkej,“ přerušila jsem ho „jestli mají kolektivní vědomí, pak zbytek Smečky už ví, žes Packlandovou  omráčil, a určitě to tak nenechají. Štvanice už možná začala.“
Přikývl.
„Začala. Ten šedý sporťák za námi. Pozoruju ho v zrcátku už nějakou chvíli. Drží se pořád ve stejné vzdálenosti a nepředjel nás, ani když jsem zpomalil. Takže se něčeho chyť, teď bude to trochu házet. Allons-y!“

Široce se usmál… a pak přejel do protisměru, vytlačil ke svodidlům jakousi dodávku a prokličkoval mezi dvěma divoce houkajícími náklaďáky. Viděla jsem vytřeštěné tváře jejich řidičů a modlila se, abychom za sebou nenechali hromadnou havárii a mrtvé.
A když už to vypadalo, že přeletíme krajnici a skončíme v příkopě, David strhl volant a řízl to na úzkou odbočku vedoucí do lesa.
Po několika stovkách metrů asfalt skončil a dál pokračovala úvozová cesta, plná kamenů a hlubokých kaluží. Pro auto s pohonem všech kol hračka. Zanedlouho jsme vyjeli z lesa ven, přefičeli rozlehlou rozblácenou pastvinu, a na jejím protilehlém konci, pod ochranou hustého porostu, zastavili.

„Proč nejedem dál?“ zeptala jsem se a promnula si bouli na hlavě.
„Chci mít jistotu, že jsme ho setřásli,“ odpověděl David, zatímco soustředěně studoval mapu.
„Pche, ten zapadl do první větší díry. Tyhle auta s nízkým podvozkem jsou v terénu úplně vedle.“
Čekali jsme několik minut, ale sporťák nikde.
Zato nad loukou proletěl vrtulník a s rachotem zmizel za obzorem. Chválabohu, že se už přestaly používat vzducholodě, které se dříve vznášely rozeseté nad krajinou, a monitorovaly, co se kde šustlo. Policie pak mívala snadnou práci. Jenže podsvětí přišlo s útočnými drony, proti kterým byly vzducholodi bezmocné, a tak stát místo do nákladných oprav vrazil peníze do modernější techniky.
„Nevypadá to dobře,“ zamumlal David, a opravdu, podle navigace hustota policejních vozů na kilometr čtverečný povážlivě zhoustla.
„I když se vyhneme hlavním tahům a vezmeme to okreskami, nejpozději na mostě přes Severn nás chytí. Musíme na to jít jinak.“

Nastartoval a rozjel se do hloubi lesa.

Kličkovali jsme vysokou trávou mezi letitými stromy, dokud jsme nenarazili na cestu, která nás po několika minutách dovedla na rozlehlé parkoviště, zaplněné desítkami osobních aut i trucků.

Poznala jsem ho, patřilo k nonstop motelu Tři hvězdy, vyhlášenému svou kuchyní, takže tu mívali plno ve dne v noci. David zastavil úplně na kraji, kam nebylo vidět od hlavní silnice.
„Vezmi si věci,“ řekl a vytáhl sonik z palubní desky.
Přikrčení jsme se proplétali mezi zaparkovanými vozy, dokud David nezůstal stát u zadních dveří jednoho z náklaďáků.
„Tenhle,“ ukázal na espézetku.
Pak už to šlo ráz naráz. Zámek cvakl, David se vyhoupl do nákladového prostoru, popadl mě za paži a pomohl mi nahoru. Další cvaknutí a octli jsme se zamčení v naprosté tmě. A zimě, jak jsem si okamžitě uvědomila.
„Co trochu světla?“
„Jak si přejete, madam.“
Sonický šroubovák zaplavil vnitřek vozu namodralou září.

Myslím, že jsem zařvala jen docela malinko, protože jsem tak nějak cosi podobného předpokládala. Všude kolem visela na hácích mrtvá prasata. Podél stěn stály bedny s vnitřnostmi.

„Pojď, musíme se schovat,“ táhl mě David mezi těmi kusy masa dozadu.
„Tady.“
Ze čtyř beden udělal hradbu a za ni rozložil na podlahu sako. Schoulili jsme se v tom doupěti k sobě.
„Když budeme mít štěstí, jsme do večera v Cardiffu.“
„A když ne?“
„Ale no tak, věř mi přece.“

O chvíli později kousek za našimi zády bouchly dveře a naskočil motor.
David se spokojeně usmál.
„No, a teď bych rád ještě dokončil přednášku o Smečce. Jejich úkolem vyhledávat inteligentní formy života, sbírat data, analyzovat je a na jejich základě připravit podrobný plán vyhlazení. Samotné genocidy se ale neúčastní. Těmi, koho by se tahle planeta měla bát, jsou jejich páni. Lovci.“