Bože můj, je zpátky! Danny, náš Danny se vrátil!

Nebyla jsem v tom okamžiku schopna myslet na nic jiného, než na to, jak obejmu svého statečného synka. Je mu teprve patnáct - a už se utkal s Daleky!
A přiznávám, byla jsem zvědavá i na Doktora. Zahlédla jsem ho jen na okamžik, než s Dannym odletěli, a chtěla jsem vědět, jaký je.

„Hej, nechte ji být!“ sykla jsem na taxikáře, který taky vylezl z vozu, a teď obcházel TARDIS kolem dokola a nevěřícně se jí dotýkal.
„Nic podobnýho jsem ještě nezažil,“ mumlal, očividně vykolejený. „Jednou mi nějakej hajzlík hacknul ádéesko a donutil mě půl hodiny objíždět kruháč, ale to je prd proti lítající budce…“

„No tak, Danny… prosím…nenechávej mě čekat,“ zašeptala jsem.
Ale vteřiny lhostejně ubíhaly dál a nic se nedělo.
Nevadí.
Vytáhla jsem z kapsy malý plochý klíček (doufejme, že Doktor nevyměnil zámek), a současně ucítila na rameni Davidovu ruku.
„Myslím, že to nebude fungovat...“ ukázal na dveře TARDIS – a já si teprve teď uvědomila, že žádný zámek nemají.
Do nočního ticha se ozvaly první tóny „Yesterday“.
David vyndal z kapsy svůj mobil.  „To je Jack!“ řekl překvapeně.
„Ahoj! Děje se něco? Cože? Děláš si legraci? Počkej, tohle musí slyšet i Sára,“ a zapnul hlasitý odposlech.
 
„Jak říkám, trhlina zkolabovala, ale co hůř – nějak obrátila čas.“
Jack mluvil překotně a rozčileně.
„Jen, co jste odjeli, poslal jsem Tonyho s Emmou domů, sedl k počítači, a koukám jako blázen - agenda za posledních pět let se prostě vypařila. Napadlo mě zkontrolovat mrazáky – a Smečka byla taky v tahu. Navíc jsem si všiml, že boxy vypadají trochu jinak. Byl to typ, který jsme používali zhruba před osmi roky. Běžel jsem dolů k celám, objevovali se v nich a zase z nich mizeli nosatci, čtverzubci, prostě všecky ty potvory, co jsme kdy pochytali.  Potom jsem seshora uslyšel hlasy. Našel jsem je tam všechny - celý tým, o který jsem přišel skoro před dvaceti lety. Ianto, Toshiko, Gwen, Owen, normálně pracovali, ale mě nevnímali, i když jsem na ně mluvil, a pak i křičel. Nemohl jsem se jich dotknout, procházel jsem prostě skrze ně. Očividně byli v jiné časové rovině. Pak se k nim přidala Suzie a nakonec se zase všichni rozplynuli. Zkusil jsem kontaktovat Tonyho, ale systém tvrdil, že se nikdo takový v Cardiffu neexistuje. A ke všemu jsem zaslechl odlítat TARDIS. Do prčic, Davide, v téhle chvíli mají lidi na ulicích na sobě hadry, co se nosily na konci dvacátýho století. Auta jsou jiný…pořád to pokračuje zpátky do minulosti a myslím…myslím, že se to zrychluje!“
Kapitán Harkness zněl v telefonu skoro hystericky.
„A co ty?“ přerušil ho David. „Taky se měníš?“
„Ne. Já ne. Nic nepozoruju.“
„To sedí. Jsi pevný bod v čase, díky své nesmrtelnosti.“
„Cena útěchy, dvakrát sláva. No nic, dobrá zpráva je, že se to děje jenom ve městě, v dosahu trhliny. Za hranicemi Cardiffu se zdá být všecko OK. Špatná zpráva je, že tu za chvíli nejspíš přestane existovat mobilní síť, takže už se neuslyšíme.“
„Jacku, kde jsi teď?“
„Právě opouštím centrálu, abych dole neuvízl, až zmizí i ta. Tak mě napadá, nemají Páni času náhodou v popisu práce dohlížet, aby se takovýhle věci nestávaly?“
„Možná kdysi. Ale teď už žádní Páni času nejsou.“
„Že ne? Já bych teda o jednom věděl. Jestli tuhle hrůzu může někdo zastavit, jsi to ty. Takže se koukej vrátit. A hoď sebou - nebo tu najdeš už jenom pár polonahých neadrtálců a…“
 Spojení se přerušilo.
„… kapitána Harknesse jako náčelníka tlupy,“ dopověděl David.
„To nebylo vtipný,“ řekla jsem.
„Však já taky nevtipkoval. Tohle se klidně může stát.“
„Nechápu to. Copak se dá čas obrátit?“
„Jistěže. Jednou jsem takhle vrátil čerstvě vylíhlé šír-ch-ány zpátky do vajíček. Bohužel tam moc dlouho nevydrželi a vyklubali se znovu…“
David se zarazil, když si uvědomil, že nejen já, ale i taxikář, na kterého jsme úplně zapomněli, na něj vykuleně zíráme. „Dlouhý příběh. No nic, povíme si to někdy příště.“

„Ne, povíme si to hned,“ vyštěkl ten dobrý muž. „Co se to tu, krucinál, děje?“
„Á, jen takové wibley wobley timey wimey,“ David se bezstarostně usmál. „Nic, s čím byste si musel lámat hlavu. Koukněte se sem. Co vidíte?“
„Modrý světýlko…“
Sonik dvakrát pronikavě pípl.
„Skvěle. A teď nasedněte do auta, a pokračujte po původní trase, směr Truro. Je tam moc hezký hotel,  Alverton se jmenuje, zaplaceno jste už dostal, tak proč si nedat dva tři dny oraz? Zpátky do Cardiffu bych, být vámi, příliš nespěchal. Jasné?“
„Jasné, pane,“ taxikář potřásl hlavou, jako by se probíral ze snu. „Směr Truro, hotel Alverton.“
„Ale my s ním nejedem, že…“ konstatovala jsem, zatímco se muž soukal zpátky za volant.
„Správně. Máme vlastní odvoz.“
David ukázal na místo, kde stála předtím modrá budka - a kde teď parkoval automobil, k nerozeznání od toho, jímž jsme přijeli. Pak vytáhl náš batoh z vozu a naklonil se k řidiči: „A nezapomeňte zapnout ADS! Sbohem…“
„Ano. ADS. Sbohem, pane.“

„Cos mu to udělal? Hypnóza?“ řekla jsem, když taxík zmizel ve tmě.
„Tak trochu. Nic, co by mu ublížilo. A promiň, že jsem tě prve zmátl. Však víš – zvyk je železná košile, a tahleta modrá je dobrá. Vlastně nejlepší. Jinou bych ani nechtěl. Bohužel, zdá se, že chameleóní obvod se mi nepodařilo pocuchat dostatečně, pořád funguje, potvora. Takže si dáme krok zpátky,“ napřáhl sonik a auto opět nabralo podobu policejní budky, „a zafixovat, prozatím na čtyřiadvacet hodin. Pak s tím něco provedu. Teď via Cardiff.“
Luskl prsty a dveře se otevřely.
„I když vážně netuším, jestli tam budeme něco platní,“ zamumlal a vešel dovnitř.

„Jaký je plán?“ zeptala jsem se, třebaže mi bylo jasné, co uslyším.
„Napřed nabereme Jacka a pak…“
„…budeme improvizovat…“
„…uvidíme, co se dá dělat,“ opravil mě. „Jestli vůbec něco.“

Jacka jsme nenabrali.
V Cardiffu zuřily takové časové turbulence, že pokus přistát tam by se rovnal sebevraždě.
David aktivoval antichrononové štíty a nechal TARDIS nehybně vznášet se nad městem. Ale nebylo to město v pravém slova smyslu. Žádné ulice, domy, ani provoz na silnicích.
Všecky vnější skenery ukazovaly týž obrázek – duhově zbarvené proudy, které se ze všech stran stékaly k trhlině, temnější než noc, a spadaly do její nekonečné hlubiny jako zářící vodopád.
A když jsem vykoukla ven, na vlastní oči byl ten výjev ještě úchvatnější. Viseli jsme přímo nad trhlinou, jakoby v oku uragánu, vířícího všemi odstíny spektra.

„Neskutečné! Nádherné! Pojď se podívat!“
„Ne, díky. A zavři ty dveře.“ David se tvářil zachmuřeně.
„Možná to vypadá hezky, ve skutečnosti se ale sledujeme smrt v přímém přenosu. Čas se neobrátil. Ne sám o sobě. Je požírán. Něco v trhlině odsud vysává historii, události i lidi. Každá z těch barevných kapiček je vteřina, myšlenka, emoce, čin. Prostě všecko, co kdy utvářelo tohle místo, se ztrácí v té hladové tlamě. Dokud se nedojde k bodu nula, k okamžiku, kdy vznikla Země.“
„A co se stane pak?“
„Vznikne tu prázdnota, jakýsi časový podtlak, který do sebe začne vtahovat okolí, takže nakonec zmizí Wales, Británie, severní polokoule, prostě celá planeta. Nevím, jak dlouho to bude trvat, ale stane se to.“
„A ty víš, kdo nebo co požírá ten čas?“
„Nemám nejmenší tušení. A zjistit se to dá jediným způsobem.“
„Když se necháme spolknout taky. Jakou máme šanci, že z toho vyváznem živí?“
„Půl procenta, řekl bych. A nejspíš ani to ne. Ale je tu ještě jedna možnost. Máme zatím dost energie, aby TARDIS udělala díru do téhle reality, jako tehdy, když tě sem poprvé přinesla, a vzala nás do jiné, kde trhlina nebude existovat. Nebo aspoň nebude mít takový apetit.“
„Je tu drobný rozdíl – když jsme se sem tenkrát spolu probouraly, letěly jsme pro pomoc. Pro tvoji pomoc. A teď bychom jednoduše vzali do zaječích?“
„I tak se to dá říct.“
„Jasně. Vždycky máš na výběr. Ale pokud teď utečeme, odpustíme si někdy, že jsme se aspoň nepokusili to zastavit? Myslím, že ne. Takže…“
Naše pohledy se setkaly.
„Miluju tě, Sáro,“ řekl David.
„Pevně se drž,“ a vypnul štíty.

Pád do trhliny byl stokrát horší než cestování vortexem.
TARDIS se točila jako opilá káča, nadskakovala jako sáňky na kopci plném muld, kymácela se jako loďka z kůry za mořské bouře. Monitory plály změtí barev, které se zabodávaly do mozku i přes pevně stisknutá víčka.

A když to pak všecko ustalo, měla jsem pocit, že jsem umřela, protože jinak se ten náhlý klid nedal vysvětlit.
Opatrně jsem otevřela oči, prsty stále sevřené kolem jakéhosi madla. Křeč, zakousnutá do nich jako vzteklý pes, povolovala jen pomalu a neochotně.
David strnule zíral před sebe.
„Tohle jsem nechtěl. To ne!“
 Tam, kde se na konzoli obvykle zobrazovaly časoprostorové souřadnice, bylo světlounce šedivé prázdno.
„Co se stalo? Kde to jsme? Nebo kdy?“
„Nikde. A nikdy. Moc mě to mrzí, Sáro, ale tohle je konec všeho. Tohle je Nicota.“