Svět bezstarostných pousmání
ztratil se jako k ránu sen.
Když hraješ kolo kolo mlýnské
musí jít někdo z kola ven.
Proč na mě tohle slovo padlo?
Byla jsem možná nejblíže…
 
Svět propadl se za zrcadlo,
ve kterém ty ses nevzhlížel.
 
A jeho barvy, každá jiná,
spadaly trávě do klína…
Snad tě moc, lásko, neproklínám -
jen s bolestí se vzpomíná,
na dny, kdys patřil jenom jedné.
Vždyť od té doby nežiji!
 
Já nejsem ta, co se zas zvedne,
když někdo silný srazí ji.
 
Nekonečno je nekonečné.
Co ještě k tomu dodati?
Co platí u studánky čisté,
to v nekonečnu neplatí.
A až se ztratím v temné sluji,
ty nebudeš už dávno můj…
 
Co řeknu? Jenom -  nelituji!
I tebe prosím – nelituj…