Na konci ulice dům s fuchsiovými dveřmi.
Zadřené klepadlo, ohmataná klika a ošlapaný práh.
Bydlel jsi ve slepé,
já v němé.

Naděje,
bajadéra o dřevěné noze,
belhala a tančila zároveň
a láska v útulku
(ne, už nikdy bezprizorní,
útulek je přece slovo příbuzné se slovem útulný).

Nechal jsi okno otevřené do skla,
dveře zabouchnuté do dřeva,
píseň roztaženou na klepadle na koberce.

Dovolils mi představit ti tě
a bylo víc zítra než nebylo,
v písmenech dál skřípalo a chrčelo
jak ve starým traktoru.
To mají hrnky na zdi a intercomy zato!

Proč píšeme o mlčení
a mlčíme o slovech
i o obrazech?
Jen z ideálů bysme vymlátili prach.

Říkali, že se budeš stěhovat.
A já teď na ošlapaným prahu rvu se
a věty túrujou mi v uzavřených ústech.

Jenže
příliš síly
škodí.

Nahlédnu otevřeným oknem k tobě do pokoje.
Prázdno.
Jen moucha rozmáznutá po ubruse.
A k tomu plno hodin.