„Dave?“
Položila jsem tu bubnující věc na zem – okamžitě přestala, takže mě ticho v řídicí místnosti znervóznilo ještě víc.
Oběhla jsem konzoli (jinde než pod ní se tu ukrýt nedalo), ale nezdálo se, že by si David chtěl se mnou hrát na schovku. Prostě zmizel.
A pak jsem si všimla té úzké škvíry mezi křídly dveří. Jako by je za sebou nestihl úplně dovřít.

Ale co by ho přimělo vejít do Nicoty a nechat mě tady?
Byl jen jeden způsob, jak to zjistit.
A tak jsem ty dveře otevřela dokořán.

Průsvitná všeobjímající šeď se ztratila, takže se TARDIS opravdu přemístila. Jenže kam?
Tady vládla temnota, tak neproniknutelná, že na ni můj pohled narazil jako na zeď. Vkročit do ní jen tak naslepo jsem se neodvážila.
 „Davide!“
Žádná odpověď.
„Davideee!!!“
Nic.
Sakra. No, asi nemá smysl tu stát a hulákat jako na lesy. Půjdu ho hledat. Potřebuju jen nějaké světlo.
„Doufám, Doktore, žes nám tu v TARDIS nechal aspoň jednu baterku,“ řekla jsem nahlas, snad abych si dodala kuráže, která mi popravdě tak trochu chyběla.
„Nechal, ale vydržela svítit sotva dvě minuty,“ ozvalo se ze tmy.
Černota se zavlnila a vyběhl z ní David.

 „Dík za to světýlko na konci tunelu, jinak bych se tam potmě motal až do smrti asi. Mělo mě napadnout, že tady věci fungují jinak. Nebo spíš nefungují. A hele, tříprstá orchidej! Kdes ji našla?“ zeptal se, ale na odpověď nečekal. Prošel kolem mě, dřepl si a začal se hrabat v šuplících pod konzolí.
„Nechals mě tady,“ řekla jsem.
„Já vím. Bylas v bezpečí.“
David vyhazoval ze zásuvek různé předměty a něco si pro sebe mumlal. Jako bych tu nebyla. Už zase.
Naštval mě. Postavila jsem se nad něj, s rukama v bok.
„A co kdyby ses nevrátil?“
„Pořád bys byla v bezpečí. Ale jsem zpátky, nebo ne? Á, tady to máme…“ strčil si do kapsy oválný disk, vstal a vytáhl sonik, zastrčený ve zdířce na konzoli. „Teď zprovozníme tu baterku…hotovo. Poslyš, co kdybys šla zase objevovat zdejší zapomenuté poklady? “
„Zatímco ty půjdeš ven.“
„Tak nějak. Za chvilku se …“
„…vrátíš, já vím. To ani náhodou. Jdeme spolu. Bez ….“
Čtvero hlasitých úderů přerušilo moje slova.

David na mě vytřeštěně pohlédl. Neušlo mi, že přitom poněkud zbledl. „Co to, sakra, bylo?“
„Jeden z těch zdejších pokladů.“
Obešla jsem konzoli a zvedla „bludiště“.
Třemi rychlými kroky byl u mě a vytrhl mi tu věc z ruky.
„Opatrně!“ vykřikla jsem.
„Přesně tak - opatrně,“ přitakal. „Nezkoušelas to otvírat, doufám.“
„Ne. Protože nevím jak.“
„Tímhle tlačítkem,“ ukázal mi nepatrný výstupek na boku. „Nesahej na to! Jen chci, abys věděla, kde ten spínač je, aby ho omylem nezmáčkla.“
„Proč? Co by se stalo?“
„Objevil by se portál a vtáhlo by tě to.“
„Takže technologie Pánů času – uvnitř je to větší, že?“
„Mnohem větší, než si umíš představit,“ řekl chmurně.
„Jak to víš? Tys tam byl?“
„Jednou. Jako dítě. Zavřeli mě dovnitř za trest. Tři nebo čtyři dny, možná pět, tam plyne čas úplně jinak, jsem hledal cestu ven. Nenašel. Takhle zvenčí to není vidět, ale stěny toho labyrintu tvoří armérie, jediné gallifreyské rostliny, které se mohou, byť v omezené míře, pohybovat. Takže místa, kudy jsem prošel, za mnou uzavíraly, a naopak vytvářely průchody tam, kde se ještě před pár vteřinami nacházela neprostupná změť větví. Fyzicky jsem nestrádal - byl tam vzduch, teplo, jídlo i voda. Krásná zahradní zákoutí, včetně potůčku a jezírek. Drobné paloučky s vonícími květy. Stromy plné ovoce. Slyšel jsem zpívat ptáky, i když na vlastní oči jsem žádného neviděl. Bylo to rajské vězení. Nebo vězeňský ráj? Pamatuju si, že jsem ale po nějaké době začínal vyšilovat pokaždé, když jsem byl skálopevně přesvědčen, že tentokrát mířím přímo k východu – a pak skončil ve slepé uličce. Nakonec jsem rezignoval, zalezl si do jednoho z těch koutů, brečel a chtěl umřít,“ při té vzpomínce se David zachvěl. „A když jsem byl úplně na dně, otevřel se přede mnou portál a pustili mě ven…“
„Proboha, kdo tohle může udělat dítěti? “
„Na tom už nesejde. Vlastně ani sám nevím, proč to pořád vozím s sebou …“ potřásl hlavou, jako by se probouzel ze zlého snu.
„No, a protože netuším, kolik podobných věcí se tu ještě může válet, bude určitě lepší, když půjdeme ven spolu, než bys tu zůstala bez dozoru.“
Bez dozoru. No jistě. Doktor se mě nechal potulovat po své lodi bez obav a hloupých řečí. A to mi tenkrát bylo jen šestnáct. Ale má cenu to teď vytahovat?

„Fajn,“ řekla jsem. „Ale než vyrazíme - ty víš, kam nás TARDIS odnesla?“
„Ne. Nedokázal jsem ji přimět k pohybu obvyklým způsobem, takže jsem zkoušel všecko možné, a nejspíš omylem přitom aktivoval skener biologických forem. A on kupodivu něco našel. Nedávalo to smysl, v Nicotě by se nic takového nacházet nemělo. Jenže pak mi to došlo – jsme tu my dva a žijeme, protože nás chrání TARDIS. Co když existuje ještě nějaké další zabezpečené místo? Takže jsem to zadal jako cílový bod – a ona nás vzala sem. Pracovně jsem to tu nazval Slepá skvrna. Jako v oku. Prázdný kousek v zorném poli. Jediné místo, kde Nicota nikoho nevidí a nemůže ho tedy pohltit.“
„Zato tady možná bydlí někdo nebo něco, co vysává čas z Cardiffu,“ řekla jsem. „Dostali jsme se jen z deště pod okap, ale co už - někde začít musíme.“

Ve věcech, které ležely poházené na podlaze, jsem zahlédla další baterku a podala ji Davidovi.
„Zkus upgradovat i tuhle, ať můžeme jít. Čas běží, bohužel ale pozpátku, a možná ho už moc nezbývá.“
„Dobře. Ale ji tu necháme, je to křehká bytost …“ vzal orchidej jemně za květ, „a mohla by přijít k úhoně.“
Křehká bytost v odpověď zesílila stisk všech tří prstíků, které mi pronikly skrze svetr až do kůže.
„Au,“ vyjekla jsem. „Davide, nech ji na pokoji! Jo, fajn, vezmu tě s sebou, ale přestaň mě štípat, ty praštěná kytko.“
Nachové lístky sebou dvakrát cukly a sevření povolilo.
„Ženský paličatý,“ zamumlal David a vtiskl mi do dlaně rozsvícenou baterku. „Drž se za mnou.“
„Rozkaz, pane!“

Držela bych se stejně, protože temnota, do které jsme vkročili, byla tak stísňující, že by mě ani nenapadlo toulat se jí na vlastní pěst.
Jakkoliv se při prvním pohledu jevila jako kompaktní hmota, po několika krocích jsem nabyla dojmu, že se kolem nás vlní a obtáčí. Že před paprsky světla neuhýbá a nezalézá do kouta, ale hrdě se jim nastavuje, a když se jí zdají už příliš nesnesitelné, odráží nám je zpátky do očí.
Že je měkká a pružná a nekonečná.
Jedinou věcí, na kterou jsme se jakžtakž mohli spolehnout, byla pevná podlaha pod našima nohama.
 I tak jsem ale na ni nepřestávala svítit, protože mohla kdykoliv znenadání skončit, a my taky – v nějaké díře, pasti, propasti nebo někde ve vzduchoprázdnu.
Sympatické na Slepé skvrně bylo, že se tu dalo dýchat. Tvor, který tohle místo obýval, tedy musel k životu potřebovat kyslík, stejně jako my, což mi přišlo docela povzbudivé.
Třebaže jsme kráčeli pořád rovně za nosem, po chvíli se mi začalo zdát, že ve skutečnosti chodíme v kruhu a ta temnota si s námi jednoduše pohrává. Jako by byla …
„…živá. Davide, nemáš pocit, že ta tma kolem nás je…živá? Vím, zní to bláznivě…“
„Vůbec ne. Podívej,“ nastavoval ten oválný disk, co vyhrabal ze šuplíku, všemi směry. A pokaždé se na něm rozblikala zelená kontrolka. „Bio skener ukazuje, že něco živoucího je všude kolem nás. Musíme zjistit co,“ zašeptal a pak zničehonic zvýšil hlas.
 „A mě tohle tahání za nos právě přestalo bavit!“ křikl do prostoru. „ Už nehodlám dál hrát podle tvých pravidel! Kdo jsi? Ukaž se, ať si můžeme promluvit!“

Pár vteřin se nedělo nic.
Pak jsme zaslechli tichý škrábavý zvuk – při troše fantazie znějící jako hodně vzdálený smích – a hned nato se v zářivém reliéfu vyloupla ze tmy obrovitá hlava.
Vypadala jako supí, s ostrým rozeklaným zobanem, ale oči, usazené nad kořenem toho zobáku v dokonalém rovnostranném trojúhelníku, měly překvapivě lidský výraz.
To, co pokrývalo zbývající povrch hlavy, nebylo peří, srst, ani šupiny, třebaže ty to připomínalo nejvíc. Zadívala jsem se pozorně, a s hrůzou zjistila, že ony drobounké oválky nejsou ničím jiným než stovkami lidských obličejů, a ty tečky na nich… oči, nos a ústa, otvírající se v neslyšném křiku.
Tohle neskončí dobře, blesklo mi hlavou – a v té chvíli se ozval hlas. Lehce nakřáplý,  jako by ho ten tvor používal jen velmi zřídka.

„Vítejte v mém Hnízdě! Jsem En-Tía. Lidé mě nazývali Pojídačkou duší, což není úplně přesné, vlastně to není přesné ani vzdáleně, ale… co záleží na jméně? Víš-li ty sám, kdo doopravdy jsi, pak je lhostejné, jak ti říkají druzí…. A co vy - máte nějaká jména?“
„Jistě,“ David se pousmál, protože mu En-Tía dokonale nahrála na smeč.
„Jsem Doktor, Time Lord z planety Gallifrey, a toto je Sára, člověk z paralelní Země. Přišli jsme, abychom zabránili vyhlazení města jménem Cardiff - někým, kdo se umí živit časem. Někým jako jsou En-Tíové, jinak také známí jako Velcí odklízeči. Jak ses dostala sem, když vaše loviště leží až na samém okraji vesmíru? Nech mě hádat…byla to trhlina v časoprostoru, že?“
„Byla,“ přitakala hlava. „Stalo se to před mnoha tisíci lety. Ta trhlina byla úplně čerstvá a nestabilní, takže se uzavřela hned poté, co mě vyvrhla na Zemi. Naštěstí se ukázalo, že místo, kde jsem se ocitla, je osídlené. Tvorové, kteří mě našli, se teprve probouzeli k myšlení, a tak uctívali všechno, co přesahovalo jejich rozumové schopnosti. Tedy i mě. Přinášeli mi své umírající, a já se krmila časem zachyceným v jejich vzpomínkách. Tak to šlo po celé generace. Dokud nepřišla obrovská epidemie a oni všichni během několika dnů nepomřeli. Dlouhé roky byl můj kraj pustý, a ti noví, co pak přišli, měli své vlastní bohy. Na mě zapomněli, a tak jsem se i s Hnízdem ocitla tady, v Nicotě. Ale nebyl to můj konec. Naopak. Zdroj potravy je zde bezedný. Živím se zaniklou existencí mrtvých lidí, vším tím prošlým časem, který by se tu jinak hromadil jako odpad….“
„Jenže to ti nestačí, že?“ přerušil ji příkře David. „Chceš víc a víc, takže ses skrze trhlinu natáhla k povrchu a začala vysávat živoucí město!“
Ve dvou En-Tíiných očích se zlostně zablýsklo, zatímco to třetí, na samém vrcholu trojúhelníku, se jednoduše zavřelo, jako by ho už obtěžovalo na nás hledět.
„Kdybys mě nechal domluvit, dozvěděl by ses, jak to bylo.“