Na tvrzi jména hrubě žertovného, jež původ svůj dávno kdysi prý v jazyce latinském vzalo…

Křáp!
Stačil jeden neopatrný pohyb a sváteční číše se proměnila v hromádku střepů na kamenné podlaze.
Mladičké služce vyhrkly slzy. Chvějícíma se rukama sbírá kousky nazelenalého skla s bublinkami uvnitř a zoufale přemýšlí, kam je aspoň dočasně ukrýt, než bude nucena svůj prohřešek přiznat.
Pošetilá myšlénka, neboť paní má oči, uši a špehy všude.

 Ještě než děvče dokončilo úklid, tyčila se nad ním rozzuřená vládkyně domácnosti.
„Jak ses opovážila!“ vykřikla. „Tak vzácný pohár, pánův nejoblíbenější! Máš veliké štěstí, že zde můj manžel není, neboť jej náš dobrotivý vladař Ferdinand pověřil důležitým úřadem na nejvýznamnějším z královských hradů. A on tam musel dočasně přesídliti, aby ho mohl vykonávat se vší vážností a pečlivostí. Vrátí se sice domů jen nakratičko, o Božím hodu, ale tak dlouho na trest z jeho rukou čekat nebudeš, to přísahám. Ne nadarmo mi zde svěřil správu nad vším, a já ho nezklamu!“
„Odpusťte, paní, nebyla to schválnost žádná, já to vynahradím, všecko!“
„Ó, ano, vynahradíš, to si buď jista. Tři dny budeš zavřena v kozím chlívku, bez jídla a pití. A teď vstaň!“
Dívka si oddechla. Vždyť číše měla mnohem větší hodnotu, než její roční služné, a kozí chlívek se nezdál být příliš krutým trestem. Jenže ona tu byla teprve krátce, a tak netušila, že tím to zdaleka nekončí.

Paní jí strhla z ramenou tenkou košili.
„Držte ji!“ přikázala a ostatní služky poslechly. Nic jiného jim ani nezbývalo.
Pak už jen odvracely oči a snažily se nevnímat bolestný křik, když paní největším ze střepů vyrývala hluboké rány do dívčích zad, ihned je vytírala hrstí hrubé soli a usmívala se přitom, oči přimhouřené čirou rozkoší.
Pak hodily omdlelé děvče na hromadu smradlavého hnoje a rozešly se po své práci, potajmu se radujíce, že ony protentokrát týrání unikly.

Neboť stačilo drobné opomenutí, maličká chyba, a znovu se v těchto zdech rozléhal nářek, krev crčela a smrdělo spálené maso (a nešlo věru o kančí kýtu rožněnou k večeři).
Občas dokonce pláč a prosby skončily věčným tichem oběti.

A uprostřed toho všeho chodila paní se spokojeným výrazem kočky, která našla nehlídaný krajáč smetany, zcela lhostejná k tomu, že se hrůzné zvěsti o zdejších pořádcích zvolna dostávají do širého okolí.
Možná by tak klidná nebyla, kdyby jen tušila, že se doputovaly i k uším muže, jenž, jsa povahy nevrlé a nepřívětivé, vedl na onom vzdáleném hradě tichou, ale o to urputnější válku s jejím manželem. A poskytly mu tak nečekaný trumf.

 

Na hradě, jenž po svém zakladateli zván, jeho oblíbeným vždy zdaleka nejvíce býval...

Správce hradu potichu kráčí úzkou chodbičkou.

Na okamžik se zastaví u pootevřených dveří komory s archiváliemi, odkud prosvítá kalné světlo.
No jistě, ten chlap je tu zase zalezlý jako krtek v díře, drahé svíce pálí a hrabe se v zaprášených pergamenech, namísto toho aby si příkladně své kněžské povinnosti plnil. Těžko lze pak zde docíliti pořádku jakéhos!
A ještě má tu drzost plivat kolem sebe jedovaté sliny!

 

A jak se u toho potměšile usmívá, zmetek jeden, mysle, že nade mnou převahy nabyl!
Ale já ti ukážu, ty skřípavý brku, ty knihomole zapšklý, však už jsem na tebe žalobu podal pro dosti potupná a lehká slova! Ona ti už vážená soudní stolice tu nactiutrhačnou hubu zavře. Budeš rád, když jen s pokutou vyvázneš za to, jak se o moji počestnou manželku křivě otíráš!

A vskutku, když tribunál vyslýchá obyvatele a služebnictvo na panství, nikdo si slovíčkem nepostěžuje.

 

Bití? O ničemž nevíme, vznešení páni.
Zmrzačování? Toť jen pomluva hanebná.
Mordování? Co my slyšeli, ty děvečky na horkou chorobu či souchotě pošly.

Už si mne ruce žalobce, že spor mají vyhraný, že choť jeho odejde odsud čistá jako čerstvě padlý sníh.
Když tu ale promluví muž, svobodný řemeslník, jenž nikomu poddanstvím zavázán není a báti se pomsty nemusí, jak sestra jeho surově utlučena a na životě zkrácena byla zde přítomnou paní. A ještě další jmenuje, které tou samou rukou zašly.

Zpupná šlechtična se rázem změní v obžalovanou, v osobu krutou, ba i vražednici.
A další svědkové, i ti předtím zastrašení, dodávají si odvahy, až se soudní písař nestačí divit, jaké hrůzy musí do protokolu zanášeti.
Pod tíhou všeho nakonec žena přiznává čtrnácte zmařených životů.
Nezbývá, nežli trestu spravedlivého mordýřce oné vyměřiti.

 

Na hradě, jenž důležitosti převeliké nabyl, a do časů dnešních ji sobě podržel...

Je kobka ve věži na hradě pražském studená po celý rok, a teď, koncem zimy, obzvláště ledová.
Ale žena, ležící na zbytcích slámy (většinu z ní se pokusila v zoufalství sežvýkat a pozřít) už žádný chlad necítí. Hlad a žízeň ji zahubily trýznivě, ale tiše, bez jakékoliv publicity.
Předseda komorního soudu, nejvyšší hofmistr Českého království, který vynesl verdikt, totiž naznal, že skandál kolem procesu byl už dost velký, a rozhodl se nepřiživovat jej veřejnou popravou.
Že sám skonal pouhé dva dny po smrti odsouzené, však jistý rozruch způsobilo. Vražednice tato ukrutná jej prý stáhla do hrobu s sebou.

Její manžel kupodivu vyšel z celého procesu s čistým štítem.

O několik let později dosáhl významného úřadu nejvyššího královského písaře a byl jím až do své smrti.
A co muž, který slovy, vyřčenými z čiré nevraživosti, nevědomky roztočil soukolí spravedlnosti?
V dalším životě se mu příliš nedařilo, přesto zůstal navždy zapsán do našich dějin díky autorství jedné kroniky.
Ač tato kniha obsahuje krom nesporných historických faktů i různé smyšlenky, fámy a povídačky, o sadistické šlechtičně v ní není zmínky.

Pročpak asi….?