„Hele, sluneční soustava!“
„Stodvacátá. Nuda.“
„Stodvacátá třetí.“
„Dyť to řikám.“
„A copak to tu máme? Hm…inteligentní život…“
„Už zas?“
„Není to úžasné?“
„Není. Nevíš, co teď právě dělají naši?“
„Jako vždycky - zdravý šlofík po obědě.“
„Fajn. Tak je hlavně nebuď, jo? Nebo z toho zas bude evoluční přednáška a vopruz jako minule.“
„Nebude. Mám nápad.“

Onoho rána se Erna probudila s intezivním pocitem, že se něco zásadního stalo.
Nebo stane.
Když si před sprchováním stoupla nahá před zrcadlo, usoudila, že zůstane u toho budoucího času.
Už dva měsíce si denně před usnutím opakovala mantru, kterou jí naučil slavný guru Géza – Jsem klidná a vyrovnaná, protože stále hubnu. Stále hubnu a stávám se štíhlejší a štíhlejší a proto jsem klidná a vyrovnaná.
To „před usnutím“ bylo podstatné, neboť během přechodu z plného bdění do spánku prý mozek vysílá alfa vlny, které člověku umožní dostat se do vlastního podvědomí, a tam se skrývá gigantická síla schopná ovlivnit metabolismus a přeprogramovat ho na redukci lipidové tkáně….tak nějak to říkal. Ne, že by tomu rozuměla. Ale když dodal: „Prostě si todle opakuj každej večer a nepotřebuješ žádnou dietu, abys byla jako Twiggy…“ – chopila se toho s vytrvalostí buldoka.
Za dva měsíce neztratila ze svých stotřiceti kil ani deko.

Vytáhla žaluzie a otevřela okna dokořán. Do bytu divoce vtrhlo slunce a poryv horkého vzduchu. Tropy hadra. Než Erna došla do koupelny, prýštil jí pot ze všech pórů. A nejvíc na chodidlech. Docela to klouzalo. Ve sprchovém koutě sebou div nesekla.
Nastavila vlažnou, pustila sprchu – a nic. Tedy voda stříkala proudem, ale konejšivý pocit očisty k pokožce nepronikl. Ani nemohl.
Drobounké kapičky se už spojily v jednolitou mastnou vrstvu, která jí stékala po těle a mizela v odpadu.
Nebyl to pot, ale tuk, který tál jako sněhulák na jaře a radostně Ernu opouštěl.
Ono to funguje! uvědomila si se stejným úžasem, s jakým pračlověk poprvé pohlédl na vlastnoručně vykřesaný oheň.
Géza je bůh! Naučil mě použít tu gigantickou sílu podvědomí a já teď pořád hubnu a stávám se štíhlejší a štíhlejší a jsem klidná a vyrovnaná…

Ale ve skutečnosti moc klidná nebyla. Zatímco radostně pozorovala splaskávající pneumatiky, tuk stihl ucpat kanálek i sifon a teď se vršil kolem Erny, rychle tuhnul a hrozil, že ji uvězní ve sprše navždy.
S námahou vyprostila nohy a vracela se zpátky do ložnice. Za ní se jako slimáčí stopa táhl pruh lesklého sádla.
Čekala, že v zrcadle uvidí postavu dokonalé modelky. Nečekala vyzáblinu, ze které visely laloky přebytečné kůže. Ale i ta se už scvrkávala a mizela stejně rychle jako svalovina pod ní. A nejen ona.
Gézo, ty hajzle! pomyslela si Erna zlomek vteřiny předtím, než bolestí omdlela a dopadla na podlahu jako hromádka vybělených kostí.
A s ní všichni živí tvorové na planetě Zemi, kteří měli v těle byť jedinou lipidovou buňku.

„Bacha, fotr de!“
„Jen klid, nic nepozná. Slunko je nastavený zpátky v běžným módu…“

„Něco nového, mládeži?“
Dvojí synchronizované zavrtění terminálními výčnělky.
„Nic, tati. Jako normálně…nuda.“