Emil seděl jako obvykle u svého stolu, když k němu přišel MX502.

 

„Pane 851, máme další zásah. Tentokrát v Praze, pojedeme vlakem.“

 

MX502 a Emil tedy vyrazili na nádraží a koupili si lístky do Prahy. Vlak měl zpoždění a další nabral cestou. V kupé předal šéf Emilovi konkrétní pokyny.

 

„Narušitel se vynoří v 17.14 u jižního vchodu Veletržního paláce. Ihned, jak se objeví, vytáhnete paralyzér a omráčíte ho. Musíte ho chytit a prostrčit portálem, který mezitím otevřu. Já se pak vydám za vámi. Musí to proběhnout během několika sekund, abychom zbytečně nebudili pozornost.“

 

Emil obdržel paralyzér a fotku narušitele. Vlak se dovlekl do Prahy a zastavil na Hlavním nádraží. Emil a MX502 odjeli metrem na stanici Vltavská a vydali se ponurým průchodem kolem tramvajových kolejí u kostela svatého Antonína na Strossmayerovo náměstí. Zahnuli vpravo a došli k Veletržnímu paláci. Hodiny ukazovaly něco před pátou a po ulici proudily spousty lidí. Samotná galerie byla ještě otevřená, v přízemí se konala nějaká výstava. Emil dával pozor a kontroloval čas na hodinkách. Přesně minutu před čtvrt na šest se najednou kousek od nich materializoval narušitel. Emil k němu doběhl a omráčil ho. MX502 je dostihl, aktivoval portál a čekal, až Emil narušitele portálem pronese. Chvíli to trvalo a MX502 byl zjevně nervózní. Navíc právě z galerie vyšla dvojice mladých lidí a mířila jejich směrem. Emil protáhl narušitele portálem a ocitl se ve vyšetřovací místnosti na základně v Olomouci. Chviličku poté se tam objevil i MX502.

 

„Měli jsme smůlu, pane kolego,“ začal MX502. „Ti dva nás viděli a byli patřičně vyděšení, když jste s tímhle parchantem prošel portálem. Nechtěl bych vidět jejich obličeje, když jsem jim zmizel i já. No to se stává. Probační ověří, zda některý z těch dvou nebude mít vliv na časovou linii. Pokud ne, je vše v pořádku. Jinak máme problém a budeme ho muset řešit.“

 

Neznámý muž se již začal probírat. Emil ho dovlekl k židli a posadil ho na ni.

 

„Pane Nováček, slyšíte mě?“ zeptal se MX502.

„Kde to jsem? Tohle přece není Veletržní palác.“

„Jistěže není, jste na ústředí agentury časové policie. Copak jste tu hodlal provádět, že vás probační oddělení označilo za narušitele?“

„Jsem historik umění a chtěl jsem navštívit galerii, dokud ještě stojí. Časová policie nemá nejmenší důvod k tomu, aby mě zadržela. Dodržoval jsem všechny bezpečnostní pokyny.“

 

„Takže jste se prostě objevil před galerií a chtěl vejít dovnitř. To jste se nemohl přenést někam do ústraní?“

„Víte, jak je to složité se zaměřením. Kdybych se přenesl do místa, kde už stojí nějaká budova, mohl bych dojít újmy.“

„Dobře, pane Nováček. Probační zjistilo, že pocházíte z roku 2314. Je to správně?“

„Ano, provedl jsem časový skok z 18. února 2314 v sedm hodin ráno.“

„Já jsem agent MX502, můžete se na mě odvolat ve vaší době, kam budete neprodleně vrácen. Vaše úmysly neznáme, ale zřejmě jste znamenal nebezpečí pro hlavní časovou linii. Pokud jde o omyl, jménem agentury MX se vám omlouvám.“

 

Nováček byl potom předán dalšímu agentovi, aby jej přepravil do uvedené doby. Emil a MX502 osaměli.

 

„To se taky stává, pane MX502, že se zmýlíme?“

„Nestává, ale musel jsem ho uklidnit. Někdy totiž dojde k ohrožení časové linie, aniž by o tom viník měl ponětí. Prostě někde udělá něco, co se lavinovým efektem šíří a bortí správný běh času. Říká se tomu paradox. Probační to zjistilo a rozhodlo se prostředníka paradoxu odstranit z našeho času, dokud k paradoxu nedošlo.“

„Takže ho jen tak přeneseme do jeho doby a bude volný?“

„Pravděpodobně. Probační má ale kontakt na různé časové roviny, třeba je ten Nováček hledaný zločinec a chtěl se útěkem napříč časem spasit před spravedlností. To ale není naše starost.“

***

Ráno následujícího dne přišel za Emilem opět MX502 a řekl: „Pane kolego, máme průšvih. Jeden z těch dvou, co jsme je včera překvapili, je novinář a napsal o našem zásahu článek. Musíme ho nějak přesvědčit, že šlo o přirozenou věc, probační má signály, že můžeme být odhaleni.“

 

„A nebylo by lepší nedělat nic? Novináři si často vymýšlí. Nemá žádné důkazy, nikdo mu nebude věřit.“

„Probační si myslí, že máme zasáhnout. Dali nám adresu a údaje o jeho životě. Jmenuje se Kabrhel a je na volné noze.“

 

Emil s MX502 se tedy opět vydali do Prahy. Tentokrát museli do Vršovic. Bylo to jen přes kilometr od nádraží, takže na mobilu spustili navigační aplikaci a šli pěšky. Kolem třetí odpoledne zazvonili u bytu pana Kabrhela.

 

„Co chcete?“ ozval se novinář za dveřmi.

„Jsme od policie a chceme s vámi mluvit,“ řekl MX502 a ukázal Kabrhelovi falešný průkaz.

„Dobrá, pojďte dál. Neviděli jsme se už?“

„Je to možné, pane Kabrhel. Včera jsme zatkli pachatele před Veletržním palácem.“

 

„Takže jste to vy! Co to má policie teď za metody? Strčíte darebáka do jakýchsi dveří a pak je zavřete a zmizíte?“

„Jde o tajný prototyp transportního zařízení. Tím, že byste o něm napsal, nám zrovna nepomůžete. Zatím o tom nesmíme mluvit.“

„A jak mě chcete přesvědčit, abych mlčel?“

„Jednoduše. Podepíšete nám prohlášení, že se zdržíte jakýchkoliv pokusů o další publikaci údajů o našem novém zařízení.“

 

„A když nepodepíšu?“

„Pak si fungování našeho nového zařízení vyzkoušíte na vlastní kůži. Jde o otázku národní bezpečnosti, takže máme speciální pravomoci.“

„Nepovídejte! Nějak jste zapomněli, že u nás máme svobodu tisku.“

 

„Pane Kabrhel, vidím, že nám nechcete rozumět. Ujišťuji vás, že máme prostředky, které zajistí vaši definitivní mlčenlivost. Máte ještě příležitost zachovat si svobodu, když podepíšete toto prohlášení. Pochopitelně musíte podepsaný závazek dodržet.“

„Víte co? Vypadněte! A rychle. Nebo zavolám vaše kolegy a uvidíme, kdo bude mít pravdu.“

 

Nebylo vyhnutí. Emil vytáhl paralyzér a novináře uspal. MX502 otevřel portál a oba ho pronesli na základnu v Olomouci. Emil pak se zadrženým osaměl, protože si MX502 odešel pro pokyny na probační oddělení. Příkaz zněl jasně. Použít zařízení na vymazání krátkodobé paměti a vysadit novináře na kontaktním místě na Šumavě.

 

Emil viděl poprvé v životě, jak se někomu maže paměť. Kabrhel se nacházel v bezvědomí a jeho životní funkce sledoval přenosný monitor. Specialista pak nasadil novináři na hlavu jakousi kuklu a stiskl tlačítko na jejím okraji. Na první pohled se nic nestalo. Novinář sebou pouze škubnul a pak byl opět v klidu. MX502 otevřel portál a spolu s Emilem protáhl novináře na druhou stranu. Stáli v polorozbořeném bunkru. MX502 něco kutil na podlaze.

 

„Co to děláte?“ zeptal se Emil.

„Demontuji panel portálu. Tohle místo už nemůžeme příště použít. Nesmí zde zůstat nejmenší stopa po naší činnosti.“

„A co ten Kabrhel, bude v pořádku?“

„Ale bude. Odpojte přenosný monitor a vezměte ho s sebou. Já otevřu záložní portál a vrátíme se na základnu.“

***

Za dva dny našel Emil na internetu v jedněch jihočeských novinách krátkou zprávičku o objevení novináře z Prahy na hranicích s Německem. Toulal se kolem hraniční čáry a nevěděl, jak se tam dostal. O žádném mizení lidí v Holešovicích se nikdo nezmiňoval. Dokonce ani novinářova přítelkyně, která to taky vše viděla. Probability department byl spokojený, takže se událost s Kabrhelem ani neobjevila v osobních záznamech obou agentů. Svůj průšvih dokázali zažehnat, a to bylo hlavní.