VÝTVARNÁ DÍLA
|
Příběh Thymie, dcery ranhojičovy /7/
Jak již bylo dříve řečeno kolem záležitostí v Moravsko-třebovském panství, lékař Veleslavím Očipuč se chystal na cestu do Brna, aby navštívil jistý dům, kde doufal najít pomoc ohledně své studie.
Vůz s plátěnou střechou drkotal po brněnském dláždění a koně se neklidně ošívali, zřejmě jim vadily kroupy, které bubnovaly do jejich hřbetů a hlav. Starý lékař seděl na kozlíku a před kroupami, které se valily z oblohy, ho chránilo plachtoví. Nevěděl, jak dlouho jej chránit bude, neboť každou chvíli slyšel trhání, jak plátno místy povolovalo pod některými obzvlášť velkými kroupami, a tak se rozhlížel na všechny strany a hledal nejbližší hostinec nebo alespoň průjezd, kde by mohl přečkat průtrž mračen. V tom zahlédl na zemi ležet nehybnou postavu. Rozhlédl se kolem, ale všiml si, že ulice je jinak prázdná – aby také nebyla v takovém nečase… Zastavil vůz vedle ležící postavy. Přehodil si přes hlavu kožený kabát, aby si před kroupami chránil hlavu a sestoupil z kozlíku na zem. Na první pohled viděl, jak z otevřené rány na dívčině hlavě odkapává krev a barví kaluž na zemi. I sehnul se pro dívku. V zádech mu praskalo, když se jí snažil dostat do vozu – do úkrytu před nepříznivým počasím - vzdychal při tom jako v posledním tažení, a co si budeme povídat, je docela dobře možné, že už v něm byl… ještě, že dívka je tak lehká... tak jako tak, s největšími obtížemi se mu ji podařilo dostat do vozu a položit ji na provizorní lůžko ze slámy, na kterém cestou sám několik nocí spával. Mokrý kabát přehodil přes objemnou dřevěnou truhlici, která stála vedle lůžka, stejně tak i tlumok, který u sebe měla dívka. Prsty zkusil, jestli na dívčině krku ucítí tep a poté s jistým uspokojením začal ohledávat ránu. Nebyla velká. Taková tržná ranka. Ale úder byl asi solidní, když dívku uspal… Nalil ze džbánu trochu vody na čistý hadřík a ránu na hlavě vymyl. Možná alespoň jeden steh by to chtělo, aby se rána rychleji zatáhla, řekl si a z pod postele vytáhl svoji brašnu s náčiním, ze které vylovil tenkou zakřivenou jehlu a jemnou nit z konopí. Dlouho se nerozmýšlel a pustil se do díla… Thymiu probrala ostrá bolest.
Instinktivně zvedla ruku,aby se dotkla rány na hlavě, v níž to bodalo, škubalo a pulsovalo,avšak setkala se s jemným , ale rozhodným odstrčením. Otevřela oči. Stísněný prostor a šero pod plachtou, sem tam ozářené bleskem, i slámajiž nahmátla vedle těla, to všechno v ní vyvolalo dojem, že se nachází někde ve vězeňské kobce. Pak se jí v zorném poli objevila nějaká hlava, ale než se Thymia vzmohla na jediné slovo,obraz se zničehonic rozdvojil.Vzduchem pluly dvě staré tváře, vzdalovaly se a zase přibližovaly...Jsem v pekle, pomyslela si ochromená náhlou hrůzou. Těsně před tím, než se obrazy spojily v jeden a mužův obličej získal jasné kontury, znovu omdlela. „No, no,“ zamumlal Očipuč, když si všiml, že se dívka na okamžik probrala a pomyslel si: Chuděrka, vzbudit se uprostřed šití, to není žádná slast… ale tu už jeho zručné ruce zakončily práci a dívčino čelo „zdobil¨“ drobný steh.
Uklidil jehlu a smotek nitě a vytáhl z brašny dřevěnou mističku, z jejíhož povrchu odstranil plstěný uzávěr. Nabral na prst trochu protizánětlivé masti vyrobené z konopného oleje, jitrocelového a přesličkového extraktu a rozetřel mast na ranku. Když bude mít holka trochu štěstí, za nějaký čas nezbude ani jizvička… a doufal, že úder do hlavy nepoškodil něco víc, neboť to by již vyléčit neuměl. „Teď už je to jenom na tobě,“ zamumlal znovu a sbalil si do brašny i mastičku. Přehodil přes dívku svůj kožený kabát, aby byla v teple, a vyškrábal se na kozlík. Pobídl koně a rozjel se městem. Úplně přesně neví, kde by měl hledat onen dům, když v tom zavadil okem o vývěsní ceduli, na které stálo: "KARTOGRAFICKÝ ÚŘAD". Ha, tady by mi mohli poradit, řekl si a zamířil tam. ............
Poznámka: zde doktor Očipuč přechází do jiného RP vlákna, aby se pak vrátil zpět. V mezidobí shání jisté informace u kartografa Dietricha Sicherheita. To je právě na Renesančním království skvělé, že se příběhy a místa mohou vzájemně proplétat podle toho, kde se jaká postava právě nachází, čímž vzniká plastický obraz.
......................
Bouřka ustala stejně rychle, jako se strhla. Slunce vykouklo mezi roztrhanými mraky a jalo se rozpouštět to bílé nadělení, které pokrývalo střechy i zem.
Franek přečkal krupobití schoulený pod jedním z kupeckých vozů na okraji Zelného trhu a z bezpečí úkrytu pozoroval, jak se prodávající snaží odklidit a ochránit své zboží. Což se jim celkem povedlo, protože krom několika rozbitých hliněných džbánů a dvou potlučených kůzlat, která bolestivě pomekávala v ohrádce z proutí, k valným škodám nedošlo. Největším problémem se zdál být mladý býček, kterého ledová smršť vyděsila natolik, že se utrhl a teď, pronásledován sedlákem i řezníkem, pobíhal mezi stánky k ohromnému gaudiu přihlížející omladiny, která se s nadšením do honičky zapojila. Výsledkem byl všeobecný zmatek, kterého Franek využil, aby vyklouzl zpoza vozu dřív, než bude někým obviněn, že v něm chtěl krást. Rozmýšlel, jestli se má vrátit do Mečové ulice, když Thymia o jeho přítomnost tak očividně nestála, ale nad uraženou hrdostí nakonec zvítězil obchodnický duch. Měl v plánu nabídnout Thymii nocleh u nich doma vymámit z ní za to několik grošíků. Když má na drahé šaty, mohla by si klidně zaplatit i lůžko, které jí on rád přepustí. Mámě se bude hodit každý drobák. Jak stárne, moc kunčoftů za ní už nechodí, a tak si musí občas přivydělávat prací pro kostel. Ale to je jen almužna – a až se jednou kněžka Hádramašmátrá dohmátne, čím si Majdaléna celý život obstarávala živobytí, bude konec i s touhle prací. Církev kdoví proč nemá lehké ženské v lásce. Než se nadál, stál Franek před domem mistra Graywolffa. Chvilku váhal, ale pak rázně zabušil na dveře. Martin zpozorněl. Že by další zákazník? Nebo že by mu ten zloděj Celsius nesl ukradené šaty? Teď toho litoval, že je nenechal té mladé slečně byť i za minimální cenu. Pořád by to bylo lepší než nic. Vykoukl ze dveří a spatřil chlapce s rozpačitým výrazem ve tváři. "Pozdrav Jáh, mladíku. Co si přeješ?" Přitom přemítal, kde už ten obličej viděl. Připadal mu docela známý. "Pozdrav..." zamumlal Franek.
"Je tu Thymia?" šel přímo k věci. Martin se na hocha přísně podívá. "Slečna Thymia odešla už dávno. Možná bude na tržišti. Nebo někde úplně jinde. A vůbec - na co ji potřebuješ?"
"Dělám jí průvodce,"napřímil se hrdě Franek
"Ona je tu totiž nová, víte? A nevyzná se, kdežto já jo. A ne, nehodlám ji okrást,"dodal spěšně, když viděl Graywolffův nedůvěřivý výraz. "Takovej panchart zas nejsu." "No, každopádně dík za informaci, pane." Otočil se a, kopaje cestou zamyšleně do tajících krup, pustil se k Dominikálnímu náměstí, kde by snad mohl Thymii objevit. Na tržišti nebyla, to by ji musel vidět, takže náměstí se zdál být jediný možný směr, kterým by se mohla pustit. Pokud tedy ovšem pořád ještě nesedí v krejčovské dílně a spolu s mentorem se nesměje tomu, jak snadno se jí podařilo Franka zbavit. Ale ani na Dominikálním náměstí Thymii nenašel. Otráveně prošel kolem Kartografického ústavu, letmo poplácal koně, kteří tam stáli před vchodem, zapřaženi do vozu s plachtou, hodil okem po dvojici lelkujících chlapíků (od pohledu chmatáci ze Stínova) a vydal se spletí křivolakých uliček ke kostelu. Počkal, než ten otrhanej kluk bude ne za jedním, ale aspoň dvěma rohy, a pak Šilhavej Lojza, šéf onoho zlodějského dua, sykl: "Vzduch čistej, du to omrknout."
Přitočil se k vozu a rychle nadzvihl plachtu. To, co zahlédl, ho naplnilo uspokojením - velká truhla, jistě plná drahého zboží, a vedle, zakrytý koženým kabátem, nějaký balík, asi žok vlny.Vypadalo to na dobrou kořist. "Drbane, mazej na kozlík!"pobídl kvapně svého křivonohého komplice. Ten se ale ošíval:"A co když ten dědek zrovna vyleze ven a zmerčí nás?" "Nemel pantem a mákni,"odsekl Lojza."Sáms to řek - je to dědek, než si ten všimne, že tu nemá počunk, sme za Veselou bránou a z města ven. Pojedem,co to dá, v Olomoucu všecko střelíme a vrátime se dom jako velcí páni." To se Drbanovi líbilo ještě míň. V životě nebyl dál než pět mil za Stínovem, a Olomouc mu připadala jako na konci světa.
"Když nás chytnou, budem viset." "Když pohneš zadkem, nechytnou nás." Ale to už oba seděli na kozlíku, Lojza se levou rukou chytl postranice, aby nesletěl dolů (pravičkumu předloni usekl jakožto přistiženému zloději kat), zatímco Drban popadl opratě a švihl bičem nad koňským hřbetem. Unavená zvířata zaržála a polekaně škubla vozem, avšak poté, co jim bič zatančil na bocích, zabrala ze všech svých posledních sil, a vůz se kodrcavě rozjel k Veselé bráně.
Léta Páně 2018, dne 27.8. věnováno autorem
Tessa
Kategorie: Próza na pokračování
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
