Druhý den ráno si Emila zavolal šéf agentury pan MX001. Emil byl stále ještě rozmrzelý ze včerejšího rozhovoru s počítačem, takže se vlekl chodbou a v duchu nadával.

 

„MX851, mám pro vás nový úkol.“

„O co jde, pane?“

„Byl jste vyhodnocen jako jediný kandidát pro zásah v 10. století.“

„V 10. století? To si děláte legraci, že?“

„Nikoliv. Je to prioritní úkol od agentury AL.“

„A to nemají dost vlastních agentů? Vždyť jste mi při nástupu říkal, že nebudu nucen cestovat časem.“

 

„Nadřízená agentura vybrala vás. Když jste nastupoval, byl jste veden jako obyčejný agent operativního oddělení. Řekl jsem vám taky, že máme kariérní řád a že je možný postup. Přestup do nadřízené agentury je výjimečné povýšení, které se jen tak nepřihodí.“

 

„Ale 10. století, to je snad ještě Velká Morava, nebo první Přemyslovci. Co bych tam já dělal?“

„To já nevím, ale byl jste vybrán, takže vám vše vysvětlí na agentuře AL. Hlaste se v roce 2419 na základně agentury AL v Hrubé Vodě. Tady máte přednastavený stroj času. Hodně štěstí.“

 

Emil byl jako u vytržení. Není divu, že se z tohohle agent Karel zbláznil. 10. století, takový nesmysl. Když to říkal Honzovi, zjistil, že i on je z takového vývoje vyjevený.

 

„Tohle není samo sebou, Emile. Museli si všimnout nějaké tvé výjimečné vlastnosti, úkol v hluboké minulosti je jen pro ty nejlepší.“

„Jenže já se vůbec necítím na nějakou hlubokou minulost. Dovedeš si to představit? Svatopluk, svatý Metoděj, svatá Ludmila, svatý Václav. Krvavé křtiny aneb Drahomíra a její synové?“

 

„Pokud říkají 10. století, tak Metoděj a Svatopluk už tam asi nebudou, ti, pokud vím, zemřeli už v 9. století. Ale ti ostatní? Kdo ví?“

„Honzo, to je šílené. Mám z toho docela velký strach.“

„Tak se zkus porozhlédnout v tom 25. století na AL a pak se rozhodneš. Když tě vybrali, mají jistě důvod.“

 

Emil se obrátil k terminálu.

 

„Evo, to o mém přeložení přišlo dnešní zpětnou poštou?“

„Ano, bylo to určeno přímo šéfovi na stůl, takže jsem tě o tom neinformovala, když ses neptal.“

„A včera jsi ještě nic nevěděla?“

„Emile, bylo to opatřeno dnešním časovým razítkem a přišlo to z budoucnosti. Jak bych o tom mohla včera vědět?“

***

Takže bylo rozhodnuto. Emil věděl, že se do objektivního času může vrátit kdykoliv, tak se ani nezkoušel s někým rozloučit a přesunul se vlakem do Hrubé Vody a potom strojem času do 25. století. Čekala jej Žaneta, AL303.

 

„Vítám tě, Emile. Dlouho jsme se neviděli.“

„Jak se to vezme. Já jsem strávil ve svém subjektivním čase jen 2 měsíce, pro tebe to, počítám, bude rok.“

„Necelý. Máš postřeh, nedivím se, že si tě vybrali pro takový úkol.“

„Ty o tom víš?“

„Byla jsem pověřena probrat s tebou detaily.“

„Žaneto, já se na to vůbec necítím. Nešlo by to nějak zrušit?“

„Nešlo a sám to dobře víš. Časová policie se nemýlí ve svých rozhodnutích, má vše prověřeno a zdokumentováno.“

„Takže půjde o nějaký rutinní úkol?“

 

„V tomto případě ne. Proto byl výběr tak důkladný, že se táhl staletími. Udaná doba není vůbec prozkoumaná, protože se jedná o velmi vzdálenou minulost. A navíc jde o poměrně choulostivou dobu, kde se může potenciální narušitel skrývat na spoustě míst a působit nedozírné škody.“

 

„Tak proč si prostě nepřečtete v budoucnosti moje hlášení a nedáte mi podle toho instrukce? Tyhle kejkle se dějí denně, tak proč to nyní nejde? Nebo se nevrátím?“

„Tohle ti nedokážu říci, protože veškeré informace, které obdržíme z budoucnosti, jsou filtrované, vždyť to znáš.“

„Takže se nevrátím. Nádherné vyhlídky. Proč si nevyberete někoho, kdo má větší šanci?“

 

„Emile, byl jsi vybrán ty. Je to na základě pokynů z budoucnosti, to nepopírám, ale nikde tam nestojí, že se nevrátíš.“

„Dobře, co po mně tedy budete chtít?“

„Přesuneš se do roku 928 a budeš mapovat život knížete Václava I. Přemyslovce.“

„Svatý Václav, já to věděl.“

 

„Počkej, nech mě domluvit. Obecně není jisté, kdy vlastně Václav zemřel. Historici se domnívají, že to bylo v roce 935, ale některé prameny ukazují už na rok 929. A navíc máme podezření, že za jeho smrtí stál narušitel časové linie.“

„Počkej, Žaneto. Svatého Václava přece zabil jeho bratr Boleslav, a to nebyl žádný cestovatel v čase. Nebo se mýlím?“

„Patrně ne, ale jisté není nic. Budeš první cestovatel v čase, tedy oficiálně první cestovatel v čase, který se do té doby podívá.“

 

„Jenže co tam mám vlastně dělat? Pokud za smrtí svatého Václava stojí narušitel z budoucnosti, pak je stejně tato okolnost už v časové linii zaznamenaná a kdybych to změnil, bude to průšvih pro celý národ.“

„Bude to průšvih pro celou Evropu, Emile, a možná pro celý svět. Ty nemáš Václavova vraha eliminovat, ale zjistit, jak to bylo, a předat nám zprávu.“

„Proč zrovna já, Žaneto? Byl jsem spokojený ve svém století a nikam jsem se nehrnul. Nejsem historik ani fanda středověku. Určitě by se našel někdo lepší.“

„Možná ano, možná ne. Ale byl jsi vybrán ty. Musím to stále opakovat?“

***

Emil rezignoval a po pět dní s ním nebyla řeč. Dřepěl v bungalovu na Hrubé Vodě a nic kloudného nedělal. Když se vytrucoval, vyhledal Žanetu.

„Poslyš, Žaneto. Nemusím do toho desátého století hned odtud, že ne?“

„Samozřejmě, že ne. Přesuneš se do našeho výcvikového střediska pro středověk v Polepech u Kolína a tam se náležitě připravíš. Naučíš se středověkému způsobu života, boje a hlavně dobový jazyk. Musíš být nenápadný.“

***

Výcvik v Polepech byl náročný až běda. Emil se učil starou češtinu a němčinu, jezdil na koni, házel kopím, šermoval mečem, musel zvládnout tehdejší etiketu a pohyb v dobovém oděvu. Kupodivu to zvládal s bravurou a bez velkých problémů. Jako by se v desátém století narodil.

 

Když byl náležitě připraven, oblékli ho do věrného oděvu šlechtice té doby, dali mu repliky místní měny a pak jej převezli na jedno místo v Praze na Malé straně, kde měla jeho pouť začít. Legendu pro svůj nový život měl vymyšlenou, stroj času v medailonu na krku, takže zbývalo jen vydat se na dlouhou cestu časem. Emil se nadechl a aktivoval stroj času.