Jedna z nejhezčích, co od Tebe četla, pro mne.

I stmívání má své kouzlo a červánky vánek po tváři nebe žene...  :)

Mně nějak v poslední době nejde mluvit. Tvé básni rozumím, poeticky vyjádřené stýskání.

Život je jako slunce pro jeden den: Vzejde, rozjasní se, zazáří a nakonec zapadne do tmy. Občas jej cestou zakryjou mraky.

pořád se vracim a pořád nacházím a pokaždé čtu jinak, Tesso děkuji 

...jsme nastavený různě. Myslím, že nejhorší ztráta je ta nejbolavější. A taky si myslím, že své ztráty prožíváme v každé etapě života jinak.

Fajn.

Osobně si myslím, že nejhorší je ztráta zraku. O iluze přichází člověk stále, je to trpké, ale není úniku. Nakonec si zvykneme. Vzpomínky mizí, ale jsou nahrazovány novými. Když zůstaneme věrní, zůstanou nám i vzpomínky. Když ale přestaneme vidět, stmívání je nevyhnutelné. Sice se říká, že slepý má vyvinuté jiné smysly, ale přesto mám dojem, že zrak je nejdůležitější.

Stmívá-li se nám někdo, může jít buď o ztrátu zraku nebo iluzí anebo vzpomínek.

Co myslíte, která z těch ztrát je pro člověka nejhorší?
 

Tak stmívá se den
jak život-slunce k zenitu se kloní
a lovci, co je zítřkem nepodveden,
z vášně zbývá tiché pohlazení

*