Když následujícího jara vytáhl kníže Václav do války, zanechal Emila v Praze. Měl být k ruce jeho bratru Boleslavovi a, což bylo nejdivnější, bránit město proti nájezdu Bavorů. Bavoři nakonec až ku Praze nepronikli, Emil však musel ustát nedůvěru Boleslava, a to šlo těžko.

 

„Co ty, Franzi, neměl bys být na druhé straně a táhnout se svými soukmenovci proti nám?“ začal mladý knížecí bratr.

„Jsem ve službách knížete už půl roku a nikdy mi neprojevil ani stín nedůvěry.“

„A proto tě nechal radši tady, než abys spolu s ním bojoval?“

„Nechal mě tu, abych byl k ruce tobě, Boleslave.“

„A co když já o službu Bavorů nestojím?“

 

Emil pokrčil rameny a stál před mladíkem bez náznaku zbabělosti. Nakonec jej Boleslav nechal na pokoji, protože nechtěl bratrova družiníka zbytečně provokovat.

***

Jaro zvolna končilo a přiblížily se přívětivé letní dny. Letos bude úroda jistě lepší než loni, o to horší by bylo, kdyby nepřítel vtrhl do Čech a všechno, co se urodí, sebral. Zprávy od knížete vypadaly více méně příznivě. Podařilo se mu sjednat mír a hrozba saské poroby nehrozila. Boleslav nebyl s bratrovým jednáním zrovna spokojený, ale nakonec se s nastalou situací smířil. Emil nestál v jeho přízni, takže po něm nikdo nic nežádal. Dlouhé nicnedělání jej už začalo nahlodávat. Nebyl zvyklý jen tak utrácet čas a flákat se za hradbami. Několikrát vyrazil na vyjížďku, ale vždy se brzy vrátil, protože i jízda na koni byla svým způsobem zahálkou. Nebylo divu, že se z nedostatku činnosti stále více ohlížel po děvčatech a jedno z nich se ohlíželo po něm, takže se sešli a začali si povídat. Dívka se jmenovala Agnieszka a byla dcerou obyčejného řemeslníka, družiník knížete se pro ni jevil příliš dobrý.

 

„Jsi krásná, Agnieszko, ale já ti nechci zbytečně slibovat hory doly, když pak nebudu schopen své sliby splnit.“

„A nebude lepší, když mi nebudeš nic slibovat, a prostě se budeme mít rádi?“

„Já nejsem zrovna muž, který by jen tak obletoval ženy a kazil jejich pověst.“

„Všimla jsem si, že jsi pořád sám, to mi však nevadí, naopak jsem ráda. Jsi jen můj, teď a to mi stačí.“

„Agnieszko, ty jsi nádherná. Nic o mně nevíš. Nejsem tak docela z tohoto světa.“

„Já vím, že jsi cizinec, ale co na tom, Franzi?“

***

A tak se zrodila láska přes hranice staletí. Emil Agnieszce nic nesliboval, ona nic neslibovala jemu, měli se rádi, a to jim stačilo. S takovou se dalo snadno zapomenout na to, že je kníže Václav daleko a Boleslav nemá Emila rád. Pouze na svůj čas a na svůj úkol nemohl Emil zapomenout, neustále se mu to připomínalo. Nebyl tady doma.

 

„Agnieszko, víš jak jsem ti říkal, že nejsem tak docela z tohoto světa?“

„To jsi říkal, ale já myslela, že tím míníš, že jsi Bavor.“

„Je to ještě mnohem složitější, nemůžu o tom mluvit, ale můj skutečný domov je nesmírně daleko.“

„Tvůj domov je teď tady, jsi družiník knížete.“

„Ano, teď je můj domov tady. Ale jednou budu muset odejít, a to mě trápí.“

„Proč se trápíš tím, co bude někdy, jednou, za mnoho let. Každý musíme odejít, každý jednou zemře.“

 

„Ano, to máš pravdu, každý jednou zemře.“

„Co to máš na tom medailonu, co nikdy nesundáš?“

„Je to vzácná památka. Jsou tu Adam a Eva před stromem poznání.“

„To je nějaká křesťanská báje nebo pohanská?“

„Vlastně je mnohem starší než křesťanství, ale církev svatá tyto věci přijala jako svůj Starý zákon, takže to patří ke křesťanství.“

„Tolik toho víš, Franzi, jsi opravdu zvláštní.“

 

„Agnieszko, neviděla jsi tu náhodou někoho jiného, kdo by byl taky tak zvláštní jako já?“

„A víš, že ano? Ten Děpolt, zbrojíř, mívá někdy takové divné řeči, když se napije. Vykládal něco o nějakých vlacích nebo co, a o létajících lidech. Ale Děpolt je starý blázen, kdo by mu věřil.“

„Říkáš, že mluvil o vlacích?“

„Ano, tak nějak to znělo. Prý jsou to nějaké potvory, co táhne nějaká lobotomia.“

„Neříkal náhodou lokomotiva?“

„Jo, přesně tak to říkal. Ale to je nějaké bláznovství. Nebo není?“

 

Agnieszka se na Emila dívala jakoby s úlekem.

 

„Ty víš, co to je ta loko, cosi, Franzi?“

„Obávám se, že vím. Takže Děpolt, říkáš? Agnieszko moc jsi mi pomohla, ale musím tě požádat, abys o těchto věcech s nikým nemluvila.“

 

Toho dne odešla Agnieszka od Emila poprve v obavách. Byla si téměř jistá, že se její milý zbláznil.

***

Emil nezahálel a druhý den si zašel za zbrojířem. Vytáhl ho z jeho krámku a opřel jej o zeď blízkého domu. Děpolt byl opravdu starší muž, takže jen hekal a nezmohl se na žádnou obranu.

 

„He, pane, co mi chceš? Proč mě držíš pod krkem?“

„Děpolte, nebo jak se vlastně jmenuješ, já jsem agent časové policie MX851 a hledám tady darebáka, co se chce míchat do časové linie, a tys tu prý cosi povídal o lokomotivách. Tak jak to je?“

„Tiše, pane, nebo agente, nesmíš tu tak vyřvávat, ještě si nás někdo všimne.“

„Zatímco ty tvoje lokomotivy jsou v pořádku, co? Proč chlastáš, když jsi z jiné doby?“

 

„Pane, já jsem opravdu cestovatel v čase, ale přišel jsem do této doby zkoumat život obyčejných lidí, takže se jim musím přizpůsobit. Občas to možná přeženu, přiznávám, ale kdo jsme bez chyby?“

„Poslyš, Děpolte, ze které jsi doby?“

„Přišel jsem z roku 2887. Jsem tam profesorem historie a tato cesta má být základem pro moji knihu. Nechci se míchat do časových linií. Naopak jsem byl agenturou AL vyškolen a poučen.“

 

„Dobrá, řekněme, že ti věřím. Ale pokud se dozvím, že jsi něco provedl, hned tě seberu a vrátím do tvého století. A o mně drž jazyk za zuby. Pokud mne v opici prozradíš, seberu tě taky.“

 

To se to pěkně vyvíjí, pomyslel si Emil. Nakonec tu o cestovatele v čase budu zakopávat. Nevěděl, jestli může tomu Děpoltovi věřit. Ale prohlásil se za agenta MX a Děpolt věděl o agentuře AL, což zřejmě souhlasí. V každém případě si na něho musí dát pozor.