Září roku 929 uplynulo a žádná bratrovražda se neodehrála. Emil se pomalu začal smiřovat s tím, že bude muset v 10. století strávit dalších 6 let. Stále uvažoval nad možností změny časové linie. Kdyby potenciální narušitel chtěl zabít knížete Václava, patrně by pouze podpořil existující časovou linii, takže by tím k žádné velké změně nedošlo. Pokud by naopak zabil mladého Boleslava, pak by se historie změnila. Emil se začal obávat, že jeho mise nebyla připravena správně, protože objektem sledování měl být spíš Boleslav.

 

Atmosféra v knížecím paláci zůstávala zatím klidná. Václavova matka Drahomíra nebyla vůbec taková, jak o ní psaly legendy. Vypadala jako dobrá křesťanka, která měla ráda oba své syny. Emil pochyboval, zda vůbec byla zapletena do vraždy své tchýně Ludmily, jak se tradovalo. Knížecí družina žila v dostatku stejně jako ostatní lidé usedlí na dvoře českého knížete.

 

Emilova milá Agnieszka byla zručná tkadlena a spolu se svým otcem vyráběla plátno, které potom prodávali na pražském tržišti. Otec Agnieszky Jaroš o Emilovi věděl a stál o to, aby se mladí vzali. Emil váhal, protože se nechtěl zavazovat k něčemu, co bude kvůli jeho touze po domovském čase jen krátkou epizodou. Když ale Agnieszka otěhotněla, svolil ke sňatku a dokonce dostal od knížete věno, což mu umožnilo koupit větší dům v podhradí. Říkal si, že šest let je dlouhá doba a ze středověkého pohledu byl už muž v nejlepších letech, takže pokud bude muset nakonec odejít, bude to podobné, jako kdyby zemřel.

***

Druhá zima Emilova pobytu v přemyslovské Praze skončila a začalo uplakané jaro. Tráva vyrašila a objevily se první květy, déšť ale téměř nepřetržitě znepříjemňoval život, pršet přestalo až v půli května. Toho roku se řeky vylily z břehů a zaplavily značné území kolem. Lidé z mnoha vesnic museli odejít a v podhradí se nyní mačkaly spousty chudáků, kteří neměli co do úst. Kníže Václav se o tyto lidi postaral a obdařil je dostatečnou almužnou, takže většinou přežili a po opadnutí vod se mohli vrátit do vyplavených vesnic.

 

Koncem srpna se Agnieszce narodila dcera, kterou Emil nechal pokřtít jako Emu, aby alespoň v něčem jeho pravé jméno zůstalo ve světě, kde je musel skrývat. Ema byla zdravé, krásné dítě, které se mělo k světu. Agnieszka se svým prvním dítětem celá rozkvetla a byla naplněna štěstím. Emil měl sice stále povinnosti u knížete a občas musel na nějaký čas mimo Prahu, ale i on si své první dítě užíval. Život v době Přemyslovců se pro něj stával stále samozřejmější, nedovedl si už představit, že by se měl vrátit do své rodné doby. Koneckonců časová policie se tvářila všelijak, takže jeho návrat vypadal beztak problematicky.

 

S podzimem přišly zprávy, že jeden z Václavových podřízených vladyků odmítá nadále poslušnost svému knížeti. Václav to nehodlal trpět a zrádce začal ještě téhož roku obléhat v jeho hradišti. Emil byl tentokrát u toho. Schylovalo se k bitvě, která měla rychle ukončit vzpouru, protože zima byla již blízko. Početné oddíly knížecího vojska zaútočily na nepřátelskou pevnost z několika stran najednou. Emil byl pověřen vedením malého oddílu, který měl zapálit věže kolem hlavní brány. Akce se tak zcela nezdařila, byli prozrazeni a obránci na ně vrhali kopí a stříleli množství šípů. Emil byl při akci zraněn, šíp jej zasáhl do levé nohy. Od dalšího boje byl tedy osvobozen a jen z dálky sledoval naprostou porážku vzpurného vladyky. Kníže Václav se snažil, aby jeho vojáci zbytečně nezabíjeli muže protivníka. Jakmile bylo hradiště dobyto, byla jeho obráncům nabídnuta možnost vzdát se, a ti toho rádi ve velkém počtu využili. Vzbouřený vladyka byl ovšem popraven a o hradiště se měl na příště postarat jeho syn, který musel zaplatit knížeti velkou náhradu. Z této náhrady připadla jistá část i Emilovi, kterého dopravili domů, a pak ještě pár týdnů churavěl. Nakonec se rána na noze zahojila a na vánoce byl již opět plný síly.

 

Václav přivítal návrat svého družiníka do služby a krátce s ním promluvil.

 

„Tak jak, Bavore, už jsi zdravý?“

„Je to dobré, můj kníže. Moje žena se o mě dobře postarala.“

„To máš štěstí, já si teprve musím vybrat mezi bavorskou princeznou a neteří saského krále. Povinnosti knížete, chápeš.“

„Jistě. Je to škoda, že si nemůžeš vybrat ženu podle svého vlastního citu.“

 

„Nu, co naděláme. Poslyš, Franzi, probírám to se všemi svými družiníky, zeptám se i tebe. Měl jsem toho mladého Jetřicha ušetřit a nechat mu dobyté hradiště, nebo jsem s ním měl naložit jako s jeho otcem?“

„Já nevím, kníže. Na jedné straně tě jistě nenávidí, protože jeho sídlo je rozvrácené a otec mrtev, ale na druhé straně ses k němu zachoval milostivě. Syn nemůže za otcovy činy.“

 

„Taky si to myslím. Je to špatné, když není země jednotná a její kníže si musí silou vynucovat pořádek. Každá smrt příslušníka stejného národa je zbytečná.“

„Je ovšem možné, že se ti v zádech vytvoří opozice, kníže. Obávám se, že nebude snadné udržet si vládu, pokud se budou tví vladykové bouřit.“

„Myslíš, že mi hrozí nějaké nebezpečí tady doma?“

„Je to možné. Možná je tvůj nepřítel blíže, než si dokážeš představit.“

 

Emil nemohl z principu říci knížeti o tom, co se má stát, i když by to velice rád udělal. Drobné varování si ale neodpustil. Tím nemůže časovou linii narušit, Václav si jistě bude vědom rivalství svého bratra, až ten plně dospěje.

***

Na jaře roku 931 začal Václav stavět nový kostel ke cti svatého Víta, jehož ostatky před časem dovezl z Německa. Svému bratrovi věnoval hradiště při Labi, a ten se tam plný nadšení přestěhoval. Sasové zůstávali spojenci a stačilo jim placení poplatků, které Václav vyjednal. Bavorsko si kníže získal volbou jejich princezny za svoji ženu. Z Moravy rozvrácené stále ještě spory, které nastartovali Svatoplukovi synové, nebezpečí nehrozilo. Nejisté bylo pouze dřívější spojenectví s Maďary, kteří občas pořádali nájezdy na území svých sousedů. Život v českém knížectví by tedy mohl být vcelku pokojný. Úplná jednota vladyků však dosažena nebyla, pohanství se stále ještě objevovalo a jitřilo staré rány.

 

Emil žil spokojený život se svojí rodinou. Jeho úkoly od knížete se ale začaly množit. Byl často pověřován cestami do okolních hradišť a jednáním s jejich vladyky. Václav ve své družině měl i jiné cizince, Emila si však oblíbil nějak víc, takže po něm taky více chtěl. Jedna z cest zavedla Emila i na Boleslav, jak své hradiště Václavův bratr podnikavě pojmenoval.

 

„To jsi ty, Bavore, co mi chceš?“

„Přináším ti pozdravy od tvého bratra knížete.“

„Posílá Bavora, Bavorskou má ženu, Sasku se platí za mír, můj bratr má stále lepší vkus.“

 

„Václav si přeje vědět, jestli jsi schopen shromáždit ze svých mužů oddíl vojska, jak jsi mu slíbil.“

„Pokud to bude nutné, tak své muže Václavovi pošlu. Zatím ale mám dost práce na svém hradišti, takže mají všichni co dělat. Copak, něco se chystá?“

„Zatím ne, ale kníže si připravenost své země musí ověřit.“

„Tak ať ověřuje. Já dostojím svým slovům, o to se nemusí bát.“

 

Emil viděl, že Boleslav je již nyní ke svému bratru skeptický a přes své mládí může být nebezpečný. Že by se historikové zmýlili v datu Václavovy vraždy? Bylo by to možné. Tato doba byla plná různých rozmíšek a sporů. Bylo třeba Václava pravdivě informovat, ale udělat to tak, aby proti svému bratrovi nezakročil silou. Emilovi se tento úkol zajídal. Jak být věrný svému knížeti a zároveň ponechat cestu k jeho zavraždění? Václav byl muž rozhodný a spravedlivý, nezasloužil si takový osud. Nebo bude právě Emil původcem změny časové linie?

 

„Můj kníže,“ řekl Emil, když se vrátil ze své cesty a poklonil se Václavovi.

„Copak, Franzi, vypadáš, jako když ti uletí včely.“

„Byl jsem na Boleslavi.“

„A?“

„Boleslav vzkazuje, že si dostojí svému slovu a zbrojné muže v případě potřeby pošle, ale moc se netvářil.“

 

„A to tě trápí? Vím, že můj bratr má jiné názory než já. Je to ale můj bratr a já ho přece nebudu stíhat vojskem. Co ještě říkal?“

„Že má plno práce na hradišti, všiml jsem si, že opravuje opevnění a taky staví kostel.“

„To je ovšem chvályhodné. Zajistit obranu i místo pro službu Bohu, proti tomu není co namítat. Možná to nebude až tak vážné, Franzi.“

***

Emil již více knížeti neříkal, pouze se uklidil z jeho dohledu a vrátil se domů.

 

„Vypadáš hrozně, můj muži,“ řekla mu na uvítanou Agnieszka. „Někdo tě honil po poli?“

„Ani ne, cesta byla přijatelná, jen zprávy, co jsem donesl, měly trošku nepříjemný podtext.“

„Jaký zas podtext? Někdy používáš taková slova, že ti nerozumím.“

 

„Kníže je v ohrožení, Agnieszko, a já mu to nemohu na rovinu říci.“

„A proč mu to nemůžeš říci na rovinu?“

„Protože se to týká jeho bratra a já bych snadno mohl urazit knížecí rodinu. A jsou i jiné důvody.“

„O jakých důvodech to mluvíš?“

„Prostě důvody. O tom nemůžu nic říci ani tobě, beztak bys mi nevěřila.“

 

Agnieszka byla opět naplněna strachem o svého muže. Slouží tak věrně knížeti a přitom má důvody. Je to jen nějaký rozmar, nebo se opravdu hodlá zbláznit?

***

Rok se sešel s rokem a nastaly opět Vánoce. Ema byla neposedné dítě, začínala chodit a Agnieszka měla co dělat, aby dceru uhlídala. Sněhová peřina pohřbila všechny spory, nastal pokoj, všichni byli zalezlí ve svých doupatech. Emil vyšel před dům a díval se na hvězdy, které ostře svítily na bezměsíčném nebi. Za těch tisíc let ani hvězdy nezmění své postavení. Je to jen takový malý krůček v historii světa. Ale pro lidi, kteří na tom světě žijí, to znamená naprostou prázdnotu věků. Kromě pár kostí, nějakých staveb a strohých záznamů nic nezůstane. Když se Emil narodí, bude jeho dcera už tisíc let po smrti. Zpropadené cestování časem.