Rok 932 nezačal dobře. Hned brzy z jara přišly zprávy, že se Maďaři hrnou podunajskou rovinou a chystají se napadnout Bavorsko. Nakonec se jedna část Maďarských hord vydala i na sever do českého knížectví. Václav již zavčas začal shromažďovat armádu, takže se ihned pustil do pole a Maďary stíhal. Nastala velká bitva, ve které měl Emil plno příležitostí osvědčit svoji přípravu z 25. století.

 

Vojska se střetla nedaleko Vltavy v jihočeské pláni. Maďarů se zdálo méně, ale byli mnohem pohyblivější a protože se již chystali sebrat co největší kořist, byli do boje patřičně nažhavení. Václav nechal svoje vojsko rozmístit do půlkruhu a obořil se na Maďary ze tří stran. Řež to byla mohutná. Muži i koně padali po desítkách. Emil bojoval blízko knížete a odrážel protivníky svým mečem, jak nejlépe uměl. Maďaři byli v kleštích a jejich koně se začali plašit. Zasypávali tedy protivníka svými šípy a nehleděli na to, že by mohli zasáhnout i své krajany. Jeden šíp přiletěl zrádně z boku a srazil Emila z koně. Sesunul se na zem, uhodil se do hlavy a svět se pro něj ztratil v temnotách.

 

Když se probral, zjistil, že hledí do nebe. Po modravém blankytu bělavé páry hynou… vzpomněl si na slova básníka. Nemohl se pohnout, ale žádný šíp z jeho hrudi netrčel. Jen tak ležel a hlavou mu probíhaly různé myšlenky. Vzpomněl si i na román Vojna a mír, kde taky jeden z hrdinů takto hleděl do nebe a nechápal, jak se to všechno semlelo. Bylo už po bitvě a v poli bloudili opozdilci a marodéři. Všude kolem ležela spousta mrtvol, někteří zranění sténali, byl to obraz naprosté zkázy. Emil nakonec donutil potlučené tělo k pohybu a zkoumal svoji hruď. Šíp probil jeho kabátec a zastavil se na medailonu pod Emilovým krkem. Reliéf hlavy Evy pod stromem poznání byl roztříštěný a stroj času se nedal spustit. Takže přece jen uvízl. Na druhé straně měl štěstí, ten šíp jej mohl docela bezpečně zabít.

 

Emil se postavil na nohy a začal se belhat k severu, kde tušil přítomnost svých druhů. Našel je zanedlouho. Tábor Čechů byl rozbitý pár desítek metrů od válečného pole, panovalo střízlivé nadšení z vyhrané bitvy. Obětí ale počítali plno a zraněn byl i kníže. Ležel v bezvědomí, na hlavě měl velkou ránu a ranhojiči se o něj starali s největší péčí.

 

Kořist byla značná, Maďaři už stačili nakrást, co se dalo. Rozneslo se, že dobyli a vyplenili Pasov. Václavovi družiníci se na Emila dívali s účastí a ptali se ho, zda nechce své rodné hradiště navštívit. Emil samozřejmě neměl nejmenší důvod něco takového udělat, takže odmítl a vydal se se svými druhy ku Praze. Kníže Václav se probral z mrákot, ale na koně si sednout netroufal. Vojsko se tedy vleklo krajinou a jak míjeli hradiště a vesnice, odkud vojáci pocházeli, postupně se rozcházelo. Bitva byla vyhraná a všichni doufali, že se Maďaři k dalšímu vpádu hned tak neodhodlají.

***

Agnieszka se nemohla návratu svého muže dočkat. Když jí vypověděl o svém dobrodružství a ukázal jí medailon, který mu zachránil život, byla celá špatná.

 

„Mohl jsi zemřít, Franzi, už tě vícekrát do bitvy nepustím!“

„Milá má, to není tak jednoduché. Jsem jednou družiníkem knížete, nemohu ho nechat jet do pole a sám se schovávat. I kníže byl raněn a nenechá kvůli tomu svou zemi bez vlády.“

„Zachránil tě tvůj medailon, dobře jsi věděl, že ho nemáš nikdy sundávat. Aspoň to je dobré.“

 

„Dobré. No jak se to vezme. Medailon je poškozený, ani nevíš, jak moc je poškozený.“

„Vždyť to není tak hrozné, jen ta ženská pod stromem nemá hlavu,“ řekla Agnieszka a opět měla pocit, že její muž není v pořádku. Dělat si starosti s nějakým medailonem, když mu zachránil život.

 

Emil si byl vědom, že je to možná lepší, když tu bude muset zůstat. Stejně by své blízké nebyl schopen opustit. Přesto se pokusil vyhledat Děpolta, aby si ponechal alespoň nějakou naději na návrat. Starého profesora ale již nenašel. Jeho syn Dětřich mu řekl, že otec jednoho dne prostě zmizel a nikdo ho už nikdy neviděl. Emil věděl, co se stalo, a zrovna dobře po těle mu z toho nebylo. Vrátil se domů a byl rád, že žije. Agnieszka byla znovu v jiném stavu a on se již mohl těšit na dalšího potomka. Kníže mu nyní mnoho úkolů nedával, sám byl po svém zranění indisponován a setrvával v paláci v péči své matky a manželky.

***

Léta běžela svým normálním tempem a život v Praze se nijak zvlášť neměnil. Agnieszce se narodil syn, který dostal jméno Kamil. Jen ať si historikové bádají nad původem jmen, říkal si Emil, on své děti pojmenuje po svém, i když to nebudou ta pravá slovanská jména. Agnieszka nic nenamítala, protože brala svého muže jako cizince a respektovala jeho zvláštní nápady. Stále jí ale vrtalo hlavou, co je její muž vlastně zač. O to více, když si Emil pořídil pergamen a začal na něm sepisovat historii svojí doby.

 

„Nevěděla jsem, že umíš psát. Proč jsi mi to nikdy neřekl?“

„A záleží na tom? Léta jsem nic nenapsal a nic nepřečetl. Teprve teď se mi zdá, že musím sepsat vše, co se stane.“

„Jsi tak zvláštní, Franzi. Pořád se o tobě dozvídám něco nového.“

„A to ti to tak vadí, milá má? Alespoň pro tebe nejsem tuctový muž.“

 

Emil se věnoval psaní stále náruživěji. Nechal si k tomu účelu vyrobit zvláštní stůl a vrstva pergamenů zvolna narůstala. Agnieszka viděla, že se věnuje psaní více než jí a dětem, a tak jednoho dne vzala jeden pergamen a ukázala ho knězi Jakubovi, kterého považovala za mudrce.

 

„Tohle si pořád píše. Říká, že je to historie dnešní doby, co na to říkáš, pátere Jakube?“

„Ukaž. To je zvláštní. Je to napsáno latinským písmem, ale je to česky. Nevěřil bych, že jde něco takového udělat. Vymyslel si nějaké značky nad písmeny aby vyjádřil slovanské hlásky, které latinsky psát nejdou. Tvůj muž je velmi šikovný, Agnieszko.“

 

Odpoledne navštívil Jakub Emila a přistihl ho, jak zrovna cosi píše.

 

„Buď zdráv, Franzi.“

„Vítám tě, otče Jakube, čím ti mohu sloužit?“

„Agnieszka mi ukázala jeden list tvé historie. Píšeš česky latinským písmem a i ten jazyk je nějaký zvláštní. Kde ses to naučil?“

„Tomu bys nevěřil, Otče. Raději to prosím ber tak, že je to můj způsob záznamu historie světa. Jsem si jistý, že jednoho dne budou žít lidé, kteří si to budou umět přečíst.“

 

„To ti věřím, Franzi, i já to dokážu přečíst, i když ne všemu rozumím. Vymyslel jsi to dobře, je to lepší způsob než ta podivná hlaholice, co ji používají na Moravě.“

„Otče, to není můj vynález. Tento způsob psaní vymyslel jistý mistr Jan Hus.“

„Jan Hus? Nikdy jsem to jméno neslyšel. To je nějaký Bavor?“

„Ne, je to Čech, jenomže z jiné doby.“

„Nevěděl jsem, že Čechové umí již delší dobu psát. Překvapuješ mě, Franzi.“

 

„Otče, takto psát dnes nikdo jiný neumí. Doby se různě mění a prolínají, občas se něco staršího objeví v současnosti, občas se objeví něco novějšího. Svět už trvá hezkou řádku let a bude trvat další dlouhou řadu let. A jednou možná budou lidé umět poznávat bezprostředně věci dávno minulé.“

 

„Na knížecího družiníka jsi příliš chytrý, Franzi. Nechceš se vydat do Řezna a studovat tam? Určitě by to pro tebe bylo prospěšné a ty bys potom mohl být velkou posilou svého národa.“

„Jsem už starý, otče Jakube, a mám rodinu. Na nějaká studia se teď už necítím.“

„Ale přesto, Franzi. Přijdi občas ke mně, budeme rozmlouvat o světě a možná se naučíš alespoň něco, co budeš pak moci použít. Nezahazuj své schopnosti.“

 

Emil souhlasil, a tak se zrodilo další přátelství přes hranice věků. Otec Jakub byl moudrý muž a viděl, že Emil má na víc než se jen potloukat po světě jako nějaký synek vladyky. Když zjistil, jak hluboce umí Emil uvažovat, byl velmi překvapen a řekl o tom knížeti. Václav si Emila zavolal a zjišťoval, co že to má za zvláštního družiníka.

 

„Otec Jakub mi tě vychválil až do nebe, Franzi. Jsi prý chytřejší, než on sám. Tohle učený kněz jen tak nepřizná. Tak co je na tom pravdy?“

„Prostě umím číst a psát, můj kníže. Nic většího na tom není.“

 

„Prostě umí číst a psát! Franzi, nedokážu pochopit, proč jsi mi to nikdy neřekl. Byl bych tě zaměstnal jinak a lépe než bojovníka ve své družině. Můj rádce je taky vzdělaný muž, ale poslední dobou je více v Sasku než tady. A nakonec, proč by český kníže nemohl mít více rádců? Od této chvíle tě zbavuji povinností družiníka a žádám po tobě, abys mi radil, jak si počínat. Já sice taky umím číst a psát, ale rozhodně to není samozřejmost, kterou by oplývalo mnoho lidí.“

***

Emil Václavovi neřekl nic o době, kdy budou umět číst a psát téměř všichni. Smířil se s novým postavením, byl k ruce svému knížeti a občas se stavil za Jakubem, aby spolu probrali nějaká svatá témata. Agnieszka to vše snášela s hrdostí, která se mísila s úzkostí. Její muž je zvláštní člověk, který má jen krůček k šílenství. Tohle si alespoň ona myslela. Kníže a důstojný otec byli jiného názoru.