|
Interview s královnou
Historii často ovlivňují i zdánlivě nepatrné události a rozhodnutí osob, jejichž existence uniká pozornosti současníků i budoucích generací. Odkrýt jedno takové „tajemství“ bylo cílem rozhovoru, o jehož prostředkování jsem požádal tehdejšího pražského arcibiskupa. Úspěšně… * LW: Především, Veličenstvo, děkuji za vlídné přijetí a Váš čas, který mi věnujete. Jsem... K: Já vím, kdo jste. Jeho Eminence pan arcibiskup mě informoval, jak na vašem literárním webu uvádíte různé významné osobnosti, které se zapsaly do uměleckých, vědeckých i politických dějin. Mám však pochybnost, zda já k takovým osobnostem patřím. LW: Na to může dát odpověď náš rozhovor. Dovolte tedy nejprve poněkud osobní otázku. Pro naši zemi jste cizinkou, jaký je tedy Váš vztah k Praze? K: Asi vás překvapím, ale Prahu mám ráda. A to nejen proto, že se v Praze konala moje korunovace. Přesvědčila jsem manžela a Prahu jsme navštívili i v pozdější době několikrát. Na rozdíl od mých předchůdkyň i následovnic. Ovšem můj vztah a obdiv k tomuto městu se týká jen jeho "kamenné" tváře. Zdejší obyvatelstvo, ať jde o panstvo nebo prosté měšťany, jsem považovala za protestantské odpadlíky a události, kterých jsem byla účastnicí, mě v tomto názoru jen utvrdily. LW: Chápu. Pozdější historikové Vás charakterizovali jako fanatickou katoličku. Souhlasíte s tímto hodnocením? K: S jistou výhradou. Ano, jsem katolička, ale místo slova fanatická bych použila spíše slovo netolerantní. *
LW: Vaši církevní orientaci zřejmě vytvářelo hlavně rodinné prostředí.
K: Náš rod patří k významné severoitalské šlechtě a katolická víra byla základem naší rodové tradice. Byla jsem vychována v klášteře a v pozdějších letech, už jako královna jsem ve Vídni založila klášter karmelitánek.
LW: Měla na hloubku Vaší víry a především k ostře vyhraněnému vztahu k protestantismu vliv i skutečnost, že Váš blízký příbuzný byl ještě za Vašeho života beatifikován?
K: Ach ano, Luigi. Vy jej, tušim, nazýváte Alois. Byl mým velkým vzorem ve zbožnosti a obětování se trpícím. Osobně jsem neměla možnost se s ním setkat. Zemřel o sedm let dříve, než jsem se narodila. Bylo mu teprve třiadvacet let. Vstoupil do jezuitského řádu, když se vzdal dědických nároků ve prospěch mladšího bratra.
LW: Je známo, že zemřel na nákazu morem, když ošetřoval nemocné v jezuitském špitálu. Ale když byl Vaším vzorem, neměla jste také přání vstoupit do řeholního stavu?
K: Ten úmysl jsem měla. Ale Bohu lze sloužit různým způsobem a mně bylo určeno pomáhat v boji proti nákaze protestantismu, která zachvátila všechny okolní katolické země.
LW: Proto jste se provdala za panovníka země, kde se k protestantismu hlásilo téměř osmdesát procent obyvatelstva?
K: Nevím kolik procent to bylo, ale i kdyby jich bylo mnohem méně, nerozmýšlela bych se. Bylo to moje Boží poslání.
**
LW: Váš nastávající manžel byl přece také oddaný katolík, bylo snad třeba jej v jeho protireformační politice podpořit? K: Ano, budoucí manžel byl věrný katolík, ale byl o dvacet let starší a v době našeho sňatku již šest let vdovcem. Podporován zpovědníkem po celou dobu vdovství dodržoval celibát a jedinou mužskou činnosti pro něj byl lov. Ve volném čase si nejraději hrál s dětmi z prvního manželství a vladařské povinnosti opomíjel. A v tuto dobu došlo ke kritickému povstání v českých zemích a Uhrách. Vážná situace, která také posunula již stanovený termín naší svatby. LW: To je známá historie. Povstání bylo potlačeno. Jaký byl Váš vliv na následující události? K: Dovolím si tvrdit, že ne bezvýznamný. To já jsem jménem krále rozhodla o hrdelních a dalších trestech pro vůdce povstání. Král sice později tresty zmírnil a udělil i několik milostí. Ale cíle bylo dosaženo, panovníkova moc upevněna a povolaní jezuité se přičinili o začlenění obyvatelstva zpět do katolické církve.
LW: Šlo o, řekněme, hodně tvrdé tresty. Jak obstojí ve srovnání s milosrdenstvím, které projevoval Váš rodinný světec? K: Tehdy to byli lidé, kteří trpěli nemocí, snad z vůle Boží. Účastníci povstání jednali z vůle vlastní. Řídila jsem se příkazem, že panovník je zodpovědný za duchovní spásu svých poddaných. Až později, když se všude kolem rozhořela nekonečně dlouhá válka, jsem pochopila, že motivací povstalců byla především touha po moci. LW: Takže jste nikdy neměla pocit, že šlo o zbytečně utracené životy? K: Měla bych odpovědět "bez komentáře". Ale když jsem pak po více než třiceti letech umírala v klášteře, který jsem založila, měla jsem vidění, jak katolíci a ostatní protestantské církve žijí společně v jedné zemi s vírou v jednoho Boha, našeho pána. Ale to je vize doby, ve které asi žijete vy. LW: Děkuji, Veličenstvo, za upřímný rozhovor, v němž jste bezděčně potvrdila oprávněnost připomenutí Vašeho jména na stránkách LW. ***
Léta Páně 2018, dne 23.9. věnováno autorem
LitWeb
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
).