V létě roku 934 si dal kníže opět jednou zavolat Emila.

 

„Franzi, mám teď hodně starostí a potřeboval bych od tebe zvláštní službu. Musím někoho poslat do Řezna, jelikož zase nemůžu pana biskupa přimět k tomu, aby mi tu vysvětil kostel svatého Víta a Boleslavovi ten jeho kostel svatých Kosmy a Damiána.“

„A myslíš, že já budu ten nejvhodnější, můj kníže? Neumím latinsky a s biskupy jsem se nikdy nepřátelil.“

„Franzi, já teď nic jiného udělat nemůžu. Všichni moudřejší muži z mého doprovodu jsou rozjetí po světě a ty jsi Bavor, takže si v Bavorsku jistě poradíš lépe než nějaký vladyka ze Zlámané Lhoty.“

 

Emil se tedy připravoval na dlouhou cestu. Radil se s otcem Jakubem, jak nejlépe své poslání splnit.

 

„Nemůžu ti poradit nic jednoznačného, Franzi. Biskup Tomáš je vpravdě zvláštní člověk, který si občas vymýšlí nejrůznější věci, aby si zachoval svůj pohodlný život v hlavním městě vévodství.“

„Kníže na mě spoléhá a já nevím, co mám dělat. Bude to kolosální průšvih.“

„No v nejhorším biskup nepřijede. Nemyslím si, že ti bude nějak ubližovat, jsi přece jeho krajan.“

 

Emil se rozloučil s Agnieszkou a dětmi a vyrazil na cestu. Jeho poselstvo se skládalo jen z několika mužů, on sám byl nervózní a přemýšlel, jak se vůbec s biskupem domluví. Stará němčina se mu již vypařila z hlavy, nikdy jí vlastně pořádně nemluvil. Naštěstí zjistil, že nebude tak zle. Cestou potkávali různé pocestné a v hostincích v Bavorsku si mohl němčinu oprášit. Docela to ušlo, sem tam sice do řeči zapletl nějaké anglické slůvko, ale vcelku se domluvil.

***

V Řezně shledal velké civilizované město. Emil, který navštívil 25. století, to ale nedokázal patřičně ocenit. Biskup Tomáš byl muž silné postavy. Když jej Emil žádal jménem knížete Václava o vysvěcení kostelů, tak se jen kroutil a spojoval svoji cestu s jakýmisi novými spojeneckými smlouvami Českého knížectví s Bavorskem.

 

„K tomu nejsem oprávněn, otče biskupe. Kníže ti vzkazuje, že se snaží upevnit křesťanství v zemi, a velmi ho mrzí, když ho jeho vrchní duchovní správce nechce podpořit.“

„Takhle to řekl? Že ho nechci podpořit?“

„Ano, otče biskupe. A já si dovolím k tomu dodat, že kníže Václav je ve své zemi pokládán za vpravdě křesťanského panovníka, který nikdy neodmítne potřebného a žije příkladný život.“

„Nejraději by měl vlastního biskupa, že, pane Franzi?“

 

„O tom jsme nemluvili. Kníže Václav se cítí být synem tvého biskupství a nijak tuto věrnost nezpochybnil.“

„Jenže jak tuto věrnost dosvědčí, když se paktuje se Saskem?“

„Saský král je mocný panovník, který vládne své říši s největší důsledností. Není snadné být sousedem takového království, to jistě uznáš.“

„Jistě, vždyť i Bavorsko je zemí tohoto krále, i když o to nestojí.“

„Takže vlastně říkáš, otče biskupe, že i ty jsi poddaný saského krále.“

„Nechytej mě za slovo, Franzi. Taková slovní ekvilibristika ti nic nepomůže.“

 

Rozhovory se táhly a biskup si pořád něco vymýšlel. Nejraději by se Emila zbavil, ten byl ale neústupný a do každé slovní přestřelky se bez váhání pouštěl. Nakonec biskup svolil se svojí návštěvou Čech a těžko říci, zda to byla jeho podpora křesťanského knížete, nebo se prostě cítil udolán nekonečnou Emilovou přítomností.

***

Podstatně početnější poselstvo vyrazilo na podzim a po několika dnech cesty dojelo do Prahy. Biskup vysvětil oba kostely a s upřímnou radostí sledoval dílo obou bratří z Přemyslova rodu. Nakonec odjel spokojený a na Emila se již nezlobil. Ten se vracel do Bavorska s ním, protože jej Václav pověřil trvalým zastoupením knížectví před vévodou Arnulfem. Emil nebyl dvakrát nadšený, ale musel svolit, protože vždy věrně sloužil svému knížeti a nemínil na tom nic měnit.

 

Řezno se tak stalo Emilovým novým domovem. Toho mrzelo, že u sebe nemá Agnieszku a děti. Proto po pár měsících na jaře roku 935 pro ně poslal, a tak se rodina ocitla opět pohromadě v domě, který za knížecí peníze najal Emil na jedné z ulic u hlavního náměstí. Ema již byla malá slečinka a i Kamil se činil, aby svoji sestru dohnal. Agnieszka si zprvu těžko zvykala na německé město. Odjakživa bydlela v Praze a Řezno jí připadalo velké a ukřičené. Na druhou stranu si zde mohla žít na knížecí útraty jako paní a odpočinout si od svého tkalcování.

***

Léto se pomalu chýlilo k závěru a Emil byl nervózní. Momentálně neměl nic k jednání a neměl vlastně ani oficiální důvod k cestě do Prahy. Jeho vlastní důvod ale nabyl většího významu, takže se koncem srpna vydal na cestu a v půlce září se setkal s knížetem.

 

„Copak, Franzi, nějaké nové zprávy od vévody?“ ptal se kníže.

„Ani ne, můj pane. Ale nějak cítím, že budu třeba tady, tak jsem se vrátil.“

„To je dobře. Boleslav má syna a já se chystám na křtiny. Pojedeš se mnou.“