Miluji svého manžela. Od prvního okamžiku, kdy jsem ho spatřila, kdy na mě promluvil a pověděl mi o svém snu.

Miluji ho a věřím mu, neboť je to úžasný člověk plný nápadů, které – nebojím se to říci – posunou celý svět o notný kus dopředu.
Až dojdou praktického využití…
A v tom je zakopaný pes, neboť vynalézavost mého chotě jde ruku v ruce s prabídným obchodním talentem.
Věno (jehož část můj papá velkoryse uvolnil už před svatbou) se pomalu rozpouští v projektech, které finance jen polykají místo, aby je přinášely. Občas třeme bídu s nouzí a musím doslova kouzlit, abych při tolika dětech vyšla s penězi, které mám k dispozici.
A přitom by stačilo tak málo – vzbudit zájem veřejnosti, přitáhnout kupce.
Jenže ti se nehrnou.

 

Veřejné předvedení manželova vynálezu nezpůsobilo žádnou senzaci, spíš naopak. Pár zádrhelů a drobná nehoda zapříčinily, že se stáhl do své dílny, kde údajně „vychytával mouchy“, ale já tušila, že zahořkl, zmalomyslněl a chce vzdát všecko, čemu obětoval většinu dosavadního života. To jsem nehodlala připustit… Už kvůli němu. I sobě a našim dětem.
A tak jsem vymyslela plán.

Když jsem s ním seznámila oba dospívající syny, mladšímu se zajiskřilo v očích, neboť tohle bylo dobrodružství přesně podle jeho gusta.
V hlase toho patnáctiletého až tolik nadšení nebylo.
„To myslíš vážně, mami? A je ti jasné, že to, co máš v úmyslu udělat, je pro ženu, pro dámu, absolutně nevhodné?“
„Vhodné, nevhodné, drahoušku, důležité je pomoci otci. A bez vás to nezvládnu.“
„On to neví, že?“
„Ne. Ale nechám mu vzkaz, neboj. Do chvíle, než si ho přečte, to bude naše tajemství.“
Druhého dne, časně ráno, kdy všichni ještě spali, jsme vyrazili.

................

 

Tajemství vzalo velice brzy za své. Naše trio vzbudilo všeobecnou pozornost  – a  o to mi šlo.
Musím přiznat, že mě bavilo pozorovat, jak nám lidé překvapeně ustupují (ti roztržitější uskakují) z cesty, jak se babky křižují a hrozí za námi. Někteří vozkové na nás posměšně pokřikovali: „Hej, madam, zapomněla jste doma koně!“, ale samolibý úsměv je přešel ve chvíli, kdy jsme je předjeli, a jejich spřežení se začalo plašit. Jedině děti nám nadšeně mávaly – než je jejich matky popadly a odtáhly do bezpečí domova.

Po pár prvních kilometrech se synové uvolnili a výlet si užívali, přestože cesta plná výmolů způsobila, že to s námi házelo hůř než na moři. Ale zadnice otlučené na tvrdé sedačce nebyly to jediné, co nám osud přichystal.
Zatímco po rovince jsme uháněli o závod s větrem, který se mi za trest aspoň snažil strhnout klobouk, před každým kopečkem se opakovala stejná situace – všichni dolů a tlačit. Bylo to otravné a namáhavé, a třebaže nám občas pomáhali kolemjdoucí, já si do pomyslného notýsku v hlavě napsala - vymyslet něco, co by zvládlo i jízdu do svahu.
Jako další položku na seznam jsem dala chlazení. Pořád dolévat vodou a stejně trnout, aby se motor nepřehřál, notně ubíralo požitku z jízdy.
A pak jsme najednou byli na suchu, takže nezbylo než zajít do apatyky. Lékárník s brejličkami a knírem, za který by se nemusel stydět ani náš císař, byl mým požadavkem poněkud zaskočen, nakonec mi však prodal všecky lahvičky s rozpouštědlem, které měl na skladě.

Nebudu vás unavovat výčtem technických závad, se kterými jsem si musela poradit – většinou za pomoci součástí vlastního oblečení.
Bez ohledu na nutnost improvizace věřila jsem, že to zvládneme.
A stalo se.

..................

 

Uondaní a zamazaní dorazili jsme v podvečer do cíle. A protože v dnešní době telegrafu se zprávy šíří rychleji, než kdyby měly křídla, pforzheimští nás už očekávali, aby si mohli prohlédnout trojici ztřeštěných cestovatelů na ďábelském stroji.
I já téhle komunikační vymoženosti využila a poslala manželovi telegram, že jsme všichni v pořádku.
Pobyli jsme několik dní u mé matky, a pak jsme se stejným způsobem, avšak o něco sjízdnější trasou, vrátili domů. Bylo to o dost snazší, když už jsme věděli, jaké nástrahy můžeme očekávat.

Manžel mě nejdřív vyplísnil a pak objal. Nebo to bylo naopak?
Když mi s hrdostí ukázal stoh objednávek na svém stole (neboť každý, kdo něco znamenal, chtěl mít svůj vlastní kočár bez koní), zářily mu oči radostí a nadšením. Byl to zase ten Carl, jakého jsem znala. Kdyby za nic jiného, za tohle ona strastiplná cesta stála. Věděla jsem, že teď už ve svém úsilí nepovolí a nezaváhá.

Vždycky musí být někdo první, kdo podstoupí riziko neúspěchu. Tak proč ne já?
Jak říkám – miluji svého muže…