Můj milý hadači z doby tak vzdálené té, v níž jsem žila, připadl na mě nelehký úkol: Přiblížit ti můj krátký život a zároveň zůstat skryta za rouškou bezejmennosti. Jak to ale učinit, když všechny mé vzpomínky, myšlenky a touhy zemřely se mnou té nešťastné zimní noci a můj hrob už nikdy neopustí, nezanechala jsem potomků, kteří by můj příběh nesli dál, a kronikáři a historici, co jich jen bylo za ta staletí, mé maličkosti přikládali význam právě tak velký, jak velký význam má šachová figurka v rozehrané partii, byť by to byla hra jednoho z nejlepších šachistů mé doby.

     Ale od začátku. Rok mého narození není úplně znám, neboť nikomu nestál za zaznamenání. Narodila jsem se jako druhorozená dcera vévody rodem z ne zcela bezvýznamné evropské dynastie. Stojí za zmínku, že i mou matku s otcem svedl dohromady dynastický zájem mého tchána. Sňatková politika mu vůbec nebyla cizí. Pro svého nejstaršího syna hned po narození vybral několik vhodných nevěst. Já byla v pravý okamžik tou nejvhodnější, když se rozhodl příbuzenským svazkem s mým otcem rozklížit nepřátelskou koalici německých knížat.

 

***  
 

     Provdali mě za malého chlapce a ještě téhož roku na mou hlavu vložili královskou korunu. Od té doby jsem žila na dvoře zbožného a moudrého, leč chladného tchána a panovačné tchyně, která neměla v lásce ani mě, ani svého nevlastního syna. Přijala jsem svou roli, však jsem ani neměla jinou možnost. Jazyku své nové domoviny jsem se naučila relativně rychle, a myslím, že to zdejší lidé ocenili. Teprve když jsem začala hovořit jejich řečí, přestala jsem pro ně být cizinkou a přijali mě jako svou budoucí panovnici. Má tchyně a poručnice v jedné osobě mě učila dvorské etiketě a připravovala mě na život královny. Byla jen o pár let starší, přesto jsme k sobě cestu hledaly jen těžko. Já dospívala a získávala sebevědomí a ona se o svou privilegovanou pozici nechtěla nechat připravit.

     Celých šest let trvalo, než kralevic dosáhl plnoletosti a naše manželství mohlo být konzumováno.  Ve stejném roce, kdy jsme se s manželem intimně sblížili, se narodila ta, která zaujala místo v našem manželském loži po mé smrti. No není to obzvlášť pikantní detail?

 

*** 
 

 

     Po smrti krále se vlády ujal můj muž a královna – vdova měla podle všech očekávání ustoupit do pozadí. To se ale nestalo. Mladý král byl nezkušený, ve státních záležitostech bezradný, státnickým talentem svého otce naprosto nepolíbený, takže svou macechu využíval nejen jako rádce, ale často se jí nechával zastupovat při jednáních i v královské radě. Cítila jsem obrovské zklamání. Ne já, to ona byla stále první dámou království. Pro klid své duše i pro klid v rodině jsem se rozhodla dočasně přebývat ve zdech píseckého hradu.

     Když jsem se po roce vrátila zpět, byla situace stejná, ne-li horší. Spíš než vládnutí, se můj manžel věnoval lovu a pijatikám, obklopený kumpány z mokré čtvrti a divokou psí smečkou. Významní šlechtici hudrali, že se stýká s neurozenými. Ba co! Že je zahrnuje přízní, úřady i penězi! Svou vládu neopíral o rozvahu a diplomatické vlohy jako jeho otec, ale o autoritativní, bezohlednou moc, což vadilo nejen královně – vdově, ale už i pražský arcibiskup zkoušel mého muže přivést k rozumu. Zanevřel na nás na všechny. Svou macechu začal ignorovat, s arcibiskupem, který byl do nedávna jeho přítelem, se přestal stýkat a mě…

     Vaši historici budou spekulovat, co se stalo oné silvestrovské noci. Budou hádat, zda šlo o nehodu, nebo zda naše hádka vyústila v krvavé neštěstí. Co se doopravdy stalo, víme jen my dva, a my už to nikomu neřekneme. Prozradím vám jediné: Té noci jsme v ložnici nebyli sami.

 

***