Je dobré mít bratra. Zvláště se to hodí za krizových situací, kterých není v žádné době nedostatek a nikdy není jisto, z které strany ta pomyslná facka přijde. To pak je dobré mít i dva bratry, jako já. Jsem nejstarší a tak jsem si dokázal získat respekt již od doby raného mládí, kdy jsme sváděli své první souboje na břehu řeky pod hradem.
Ale mládí nějak rychle vyprchalo a s ním odešla i bratrská soudržnost. Zemřel otec a nastal čas dělení. 
Jo, kdyby šlo o větrný mlýn, osla a kocoura v botách, jako v té pohádce, to bychom se možná nějak domluvili. Ale ve hře bylo území, které bylo větší než současná Morava a Slezko dohromady. Tak spory přerostly ve rvačky a od nich nebylo daleko ani k zdlouhavým vojenským tažením. Divíte se? Ne, to tehdy nebylo nic až tak neobvyklého a já se během těchto pohnutých časů stačil i dvakrát oženit.
Naštěstí, Bože odpusť, prostřední bratr zemřel. No a ve dvou to už se dělí líp.  A dělilo se, bohužel, k neustálé oboustranné nespokojenosti. Ale když zemřel i druhý bratr, zůstalo celé zděděné území jen mně. 
Mohl jsem být spokojen.

*

Ale nebyl. 
Ne, že by mně překáželi, ale byli tu dva synové bratra mého otce, bratranci. Taky oba mladší než já. A jeden už byl králem v zemi západně od mého "panství" a druhý se králem chtěl stát. Pro změnu na území východně od mých hranic. Stát se králem, to ale není jen tak. Vždy se najdou jednotlivci, kteří se domnívají, že králem by mohl být někdo jiný, nejlépe oni sami. A tak je třeba jednat. Někoho uplatit, na ty zvlášť vzpurné zaharašit zbraněmi. K tomu je však potřeba dosti peněz, kterých se bratranci nedostávalo. Já je měl. Tak jsem nezištně vypomohl a po vyhrané volbě mně nový král postoupil kus svého území. Tedy, spíše kousek, asi tak jako dnes od Bratislavy po Nitru a okolí.
Ani druhý, "západní" královský bratranec to neměl lehké. Bouřilo se proti němu panstvo a přiznám se, že i  mým přičiněním.  Ale správný politik musí vědět kam až může zajít. Tak ve správné chvíli jsem přešel na stranu krále a bylo po revoltě. 
Několika podobnými diplomatickými obraty jsem i dále  rozšiřoval  své území, význam i politický vliv. Získal jsem území Braniborska, ale o území až tak nešlo. Důležité bylo, že k tomu území se vázala hodnost kurfiřta s právem volit krále Svaté říše římské.
Mohl jsem být spokojen.
**

Ale nebyl.
Ano, patřil jsem mezi skutečné velmože tehdejší Evropy, ale stále jsem byl jen ten, asi nejbohatší, člen našeho rodu. Já, nejstarší. Chyběl mi nějaký významný, nejlépe královský, titul.  
Politické proměny a zvraty nejsou jen doménou dnešní doby a za mé éry to nebylo jiné. Jen vše šlo nějak zvolna, v relativním poklidu, bez mobilů a internetu. 
Tak po řadě dohadů, sporů a invektiv byl sesazen stávající král Svaté říše římské. A v září 1410 ve Frankfurtu nad Mohanem se sešli kurfiřti k volbě nového krále. Zvolen byl jeden z mých bratranců, ale jen nedostatečným počtem hlasů. O tuto situaci jsem zasloužil i já zmeškáním termínu volby. 

Cesty  tenkrát, i  bez uzavírek a čekání v kolonách, byly nejisté, tak mi nic nepodsouvejte.  Výsledek volby byl anulován a v opakované volbě v říjnu toho roku hlasy všech sedmi kurfiřtů jsem byl králem Svaté říše římské zvolen já.

Doslov.
Konečně mohl být spokojen. Byl, či nebyl? V lednu následujícího roku, necelé čtyři měsíce po zvolení,  umírá. Pohřben ve svém rodném městě, pod hradem, v jehož strohých komnatách prožil celý svůj život. Řeka Svratka, na jejímž břehu prožíval dětské hry se svými bratry, sice odnáší i významná jména do moře zapomnění, jeho jméno ale nikdy neodnesla.
***