Taky se někdy cítím jako pokrčený vesmír.

Ráda jsem četla...

dobre ti to píše dievča

"Tu, kde rozkladá sa pochopenie...
Prečo?
Lebo generátor na retardáciu...
Kde vyvrhnuté požiera gigant,
presne tu je miesto na zrušenie času."
 
SKláním hlavu, je to i můj pocit posledních dnů. 

Jsou chvíle v životě, kdy jsem si jista jen jediným. Že se v životě vůbec nevyznám, že i když mě už dost naučil, tak jsem pořád jenom nicotnej žáček, kterej téměř nic nepochopil. A že tam někde v zákoutí mozku mě to nutí chtít pochopit víc...i když vůbec netuším, k čemu by to bylo. Tvoje báseň je ztělesněním toho pocitu. Třebaže jsi možná chtěla upozornit na něco docela jiného. Každopádně, já si tu pobyla v úžasu a za to ti vyjadřuji svůj dík.
 

Za týden máme u nás krojované hody.

A to se budou zpívat docela jiné písně.

*

Chmury jdou občas po cestě. Nechci vědět, kdy a jak končí čas, končí-li:)

Kovová temná tekutina pralátky prelína všetkým. V horizontále vytvorí hromadu pokrčených vesmírov z akéhosi v danom momente pochopenia, zvíjajúceho sa vo vertikále vírov tak dutých priestorov vesmírov. Možno tu je to presné miesto na zrušenie času a snáď  obedová prestávka na to aj stačí :-)

Po přečtení tvé básně vidím svou vlastní existenci zase o maličko pochmurněji (za všecky ty roky se mi nepodařilo tu zpřeházenu abecedu srovnat, vždycky nějaké písmeno chybělo nebo přebývalo). Ještě, že je tu ten myšlenkový experiment. Stačí jen maličkost - zrušit čas...a pak dát vniřtnímu vesmíru nový Velký třesk