Zdál se mi sen – a v pravdě trochu strašný,
kdosi mi nechal psíka u dveří,
a nikde nikdo – půlnoc udeří,
s ní táhlý sten a vytí zlostné kašny

Vím jenom to, že nesnáším, když strádá
tvor, jemuž život v žilách klokotá,
to není láska – ani ochota,
jen povinnost mu zakrýt holá záda

„Víš co, tak pojď“, mu říkám hlasem vlídným,
„ven tě teď vyhnat prostě nesvedu.“
Lehce ho drbu, toho nezbedu,
Bude tu noc – a pak? Snad den, snad tři dny?

Mám trochu strach – i přesto, že již svítá,
ze psa je děcko, co se rozbrečí,
to nejde sdělit, vtěsnat do řeči,
chybí mi dech i všechna vitalita

Říct, že je psem to děcko, co tu kvílí,
tak si jen všichni něco pomyslí,
člověk je totiž velmi odvislý
od známých pravd, co nemění se chvíli

Dát dítě pryč – v tom svědomí mě zradí,
už si ho vinu pěkně na prsa
a někde uvnitř had se namlsá,
je jako stín tam v lese pod kapradím

Stín prošel tmou, já zděšeně čtu v očích
sto stránek hrůzy a škleb netvora,
tu zrůdnost zvrhlých, do níž okorá
tvář, kde se cit již sotva někdy smočí

Řvát do ticha – jen to mi ve snu zbývá,
a jedna víra, že se probudím
do světa mízy, v jehož osudí
mi s pokorou Bůh dá i kousek zdiva…