Vtom se rozsvítily obrazovky ve všech koutech lokálu a na nich se objevila usměvavá žena v uniformě přepravní společnosti Moonline.

„Žádáme všechny cestující do stanic Bajkonur-Střed, Sahara-Nové Vádí a Tennessee-Corner by se dostavili do centrálního terminálu, gate 23, 41 a 85. Opakuji…“
V lokále to zašumělo, jak hosté opouštěli svá místa, a tlačili se ke dveřím, ačkoliv do odletu zbývala ještě spousta času.

Zvedl se i Eledrian, byť se mu vertikální polohu podařilo zaujmout až na podruhé.
 „A hele, toto letí… a už to letí, těš…ilo mě, že jsem vás poznal, má…dam, protože já …vás poznal, ale psst… nikomu to nepovím…“
Otočil se - a spatřil Bélu, jenž na něj upřeně zíral s výrazem hladového predátora.
Elderian nebyl na kaši, v tom se ta sarmonská ficka mýlila, přesto vypitý alkohol zapříčinil, že zareagoval o zlomek vteřiny pomaleji.
Jeho šedivá pokožka nabyla purpurového odstínu, prudce se odrazil od tabla, vznesl se ke stropu… ale to už k němu mu mířila hrst drobných kuliček, které android vypustil z dlaně. Za letu se z nich odvíjela téměř neviditelná, silně lepkavá vlákna.
Elderian dopadl na podlahu, jen to zadunělo, omotán důkladněji než moucha v pavučině.
Křehká Balmorianka zaječela, až prasklo několik číšek z pravého skla, a vrhla se k východu.
Místnost se v momentě vyprázdnila.
Béla beze spěchu došel ke svému zajatci, jen tak ze zvyku mu přitiskl paralyzér na nervový ganglion a začal monotónně odříkávat:
„Jsi zatčen za tyto zločiny -  útěk z galejí, loupež, několikanásobná vražda, krádež identity…“

Igor se krátkým pohledem ujistil, že jeho parťák má situaci pod kontrolou, a pak přistoupil k Pantuance, která bez hnutí celou scénu pozorovala.
Pod nohama mu cosi začvachtalo, ale ignoroval to. Kdyby nebyl tak zaujatý svým objevem, všiml by si, že jí z místa, kde stýkal hrudní a zádový pancíř, prýští tenoučký čúrek mízní tekutiny.
I vsedě ho o kus převyšovala, a kdyby chtěla, rozmáčkla by ho jako švába dřív, než by stihl sáhnout po zbrani. Což se pořád ještě mohlo stát.

Nepochybně měla v dokladech uvedeno falešné jméno, ale on už si dal dvě a dvě dohromady a důvěřoval svému instinktu, když ji oslovil:
„Proč jste to udělala, Lemhu? Jste přece Lemhu přezdívaná Rozsévačka, ne? Mírodějská aktivistka, o které se vyprávějí legendy. Hledaná po celé galaxii kvůli nelegálnímu osidlování planet. Popravdě, myslel jsem, že už dávno…“
„Udělala co?“ přerušila ho pobaveným tónem. „Á, ty myslíš …“
„Přesně. Myslím to veřejné přiznání ke kolonizaci…“
„Neúmyslné kolonizaci. Byla jsem mládě…“
„…které už ovšem očividně nejste, a přesto v tom pořád pokračujete. Vy a celé to vaše hnutí…“
„Není moje, vzniklo dřív, než jsem se narodila, copak jsi neposlouchal? Řekni mi, co je špatného na tom bránit život? Roznášet ho do nejzapadlejších koutů galaxie a dát mu šanci k růstu, k vývoji…“
„Je to nezákonné,“ řekl umíněně. „ A z dobrých důvodů. Nebo si už nepamatujete, jak ten takzvaný život, vámi zavlečený na Germi2, vyhladil tamější inteligentní řasovce? Na Oraxionu způsobil totální klimatický kolaps, na Hyperis pandemii, která zlikvidovala všecky ostatní životní formy…mám pokračovat?“

Horní pár jejích očí se přivřel, vypadalo jako ušklíbnutí.
„Chybička se vloudí. Nikdo není neomylný. “
„Nikdo by si v prvé řadě neměl hrát na Boha, milá dámo.“
„Dejme tomu. Takže… jak teď se svým poznatkem naložíš, ušlechtilý ochránce práva? Zatkneš mě taky, abys mohl shrábnout odměnu? Slyšela jsem, že je to závratná suma…“
Byla to závratná suma.
 Za ni by si Igor mohl koupit nejnovější bitevník nebo menší planetku nebo celý regiment androidů třicáté generace nebo…
„Živou nebo mrtvou,“ pokračovala nevzrušeně. „Tak se to píše v zatykači, že ano?  Pokud si nepospíšíš, budu už jen ta …nebo.“
„Cože?“
„Umírám. Jsem dlouhověká, ale ne nesmrtelná. Tam dolů,“ zalétla všema očima k obrazovce, kde se teď na černém pozadí zvolna otáčela modrá planeta, „tam už to, zdá se… nestihnu.“
Vzdychla a na vteřinu znovu zavřela víčka.
„Nestihnete," přitakal Igor. "To vám můžu zaručit. Víte, co mi ale vrtá hlavou? Celé věky jste se úspěšně skrývala, pátraly po vás elitní jednotky…a nic. Rozsévačka byla k nenalezení. Mnozí (a já byl mezi nimi) si dokonce mysleli, že neexistujete, že jste jen mýtus. A teď, prásk ho, si jen tak zničehonic přiletíte sem prohlídnout si Zemi a lidi. Proč?“
„Protože…umírám. Ty si asi sedíš na uších. Jen…jen doufám, že je to pouze…tvůj osobní nedostatek. Jinak by to znamenalo, že jsem vás…tehdy… poněkud… pře..cenila…“
Lemhu chraplavě zalapala po dechu a hlava jí klesla na prsní krunýř.
Pramínek mízní tekutiny zesílil.
„Bélo, pojď sem! Hlídej ji, já seženu posily a transport.“

O pár minut později vynesli místní sekuriťáci z lokálu Elderiana podobajícího se ve svém ztuhlém kokonu mumii i mrtvé Lemhuino tělo.
„Řekla ještě něco, co jsem byl pryč?“ optal se Igor androida.
Ten se čistě lidským gestem poškrábal na hlavě .
„Jo. Ale ne že bych tomu rozuměl. Prej smrdíte furt stejně…“