Říká se, že čas zhojí všecky rány.
Ta jeho však léčbě vzdorovala.
Měsíce míjely, ale Jens měl pocit, že se jeho zoufalství spíš prohlubuje, než mírní. Chodil sice do práce (aspoň že už na něj kolegové přestali vrhat ty soucitné pohledy), avšak vykonával ji čistě mechanicky, myšlenkami ponořen v minulosti. Pořád dokola si přehrával každičký okamžik, každou šťastnou chvíli a nitro mu rozleptával pocit marnosti a prázdnoty.
A pak – téhož dne, kdy se rozhodl, že se svým trápením skoncuje jednou provždy – narazil na tenhle krámek.
Bezcílně tehdy bloumal tichými uličkami historického centra a v duchu vybíral nejlepší způsob sebevraždy, když vtom jeho pohled padl na přízemní domek, jenž se krčil v zákoutí městských hradeb, otlučený a pokřivený, jako by si mistr stavitel při práci notně přihýbal a zapomněl na existenci pravého úhlu.
Jens by dal ruku do ohně za to, že tady nikdy nic podobného nebývalo. Dokonce ani to zákoutí ne. Bezděčně se zastavil a zdvihl hlavu k vývěsnímu štítu.
Nezbytné knihy.
Divné. Znělo to trochu jako název jeho nejoblíbenějšího románu.
V mysli otupené žalem probleskla jiskřička zvědavosti.
Chvilku nerozhodně přešlapoval, a pak vzal za rezavějící kliku a vešel.

Zvoneček nade dveřmi jemně cinknul.
Za pultíkem, kterému vévodila staromódní kasa, seděla žena a pletla.
Věnovala Jensovi letmý pohled, s úsměvem odpověděla na pozdrav a znovu se soustředila na své jehlice, jejichž kovové cvakání bylo jediným zvukem uvnitř. Táhla se od nich nekonečná pestrobarevná šála, jako had se plazila přes pult a mizela kdesi v tmavém zákoutí, odkud zářily dva páry kočičích očí. Třetí šelma domácí ležela na ošoupaném křesílku a upřeně Jense pozorovala.
Litinová kamínka v rohu šířila příjemné teplo a ve vzduchu se mísil pach tiskařské černi a staré kůže s vůní heřmánku.

Jens zůstal stát na prahu, náhle v rozpacích, ale bylo mu trapné otočit se a hned zase odejít, a tak kývl směrem ke křesílku:
„Máte nádhernou kočku. Můžu si ji pohladit?“
„Je to kocour. Jmenuje se Koule a moc bych se divila, kdyby vám to napoprvé dovolil. Možná příště.“
„A když žádné příště nebude?“
„Ještě jste se tu ani nerozhlédl,“ opáčila klidně. „Až to uděláte, třeba zjistíte, že jedna návštěva nestačí. Je tady tolik…“
„Knih?“
„Příběhů. Životů. Světů… Mimochodem, já jsem Romana.“
„Těší mě. Jens.“
Příjmení nezmínil. Tak nějak měl pocit, že to není důležité.
„Nuže, Jensi – je to tu vaše…prohlížejte, vybírejte, bavte se.“
Jehlice se znova rozkmitaly.
Krámek jako dlaň, pomyslel si, když vstoupil mezi regály, tady budu hotový raz dva.
Loudal se, těkaje očima po hřbetech knih, když vtom ho přepadl intenzivní pocit, že něco není v pořádku. Ačkoliv kráčel vpřed, ke konci uličky se nepřiblížil ani o fous. Jakoby se obě řady těch bytelných, věkem ztmavlých polic s každým došlápnutím vždycky o kus prodloužily. Byla to tak absurdní myšlenka, že Jens strnul uprostřed kroku a zmateně se ohlédl.
A opravdu, pultík s Romanou bylo od něj mnohem dál, než by čekal.

„Poslyšte…“ řekl.
„Ano?“ zvedla oči, aniž přestala plést.
„Já…“ zarazil se (nebuď směšný, vynadal si v duchu, je to jen nějaký optický klam) „… ne, nic, nic se neděje.“
Cosi se mu otřelo o nohu.
Byl to Koule, který mezitím seskočil ze svého křesla a přidal se k Jensovi. Ten se shýbnul a zkusmo přejel rukou po nahrbeném hřbetě. Odpovědělo mu zapraskání zelektrizované srsti a vyzývavé mňouknutí: Tak co, jdeš dál?
Jens se narovnal  - a s úžasem zjistil, že regálů zničehonic přibylo, že se křižují a táhnou všemi směry na desítky metrů daleko a přetékají mořem svazků – nových v barevných obalech i těch starých v zaprášené kožené vazbě. Stál uprostřed obrovské knihovny, mnohem rozsáhlejší, než jakou kdy v životě navštívil. Zamrazilo ho.
Co to, sakra…To přece není možné!
Koule znovu zamňoukal a se vztyčenou oháňkou se ladně a beze spěchu vydal do hloubi toho literárního labyrintu.
Jens zaváhal. Pak se zhluboka nadechl… a následoval kocoura. Za zády mu slabounce znělo uklidňující cvakání pletacích jehlic.

Jednotlivá oddělení byla spořádaně označena dřevěnými tabulkami.
Vše o lásce. Spisky k usebrání. Moudrosti věků. Pouze pro odvážlivce. Historky frejovné.
K mysli osvícení. Umění válečnické. Divy světa a vynálezy všeliké.
Útržky životů.
To Jense zaujalo. Sáhl po první knize, která se mu namanula, a otevřel ji.
Latina nebo co, nic pro mě, usoudil, ale vtom se mu na zlomek vteřiny zatmělo před očima, a vzápětí zíral na text v češtině. Maličko archaické sice, avšak srozumitelné. Skoro proti své vůli se do něj začetl.
Co – začetl! Zabral, propadl se, ztratil pojem o světě.
Vždyť komu se jen tak podaří skočit rovnýma nohama do renesance a života Leonarda da Vinci? Neboť to, co držel v ruce, byl nade vší pochybnost jeho soukromý deník….

Když mu Romana zlehka poklepala na rameno, měl pocit, jakoby ho někdo vyhodil z rozjetého rychlíku.
„Jensi, nechci být nezdvořilá, ale víte…ráda bych už zavřela. Vidím, že svou knihu jste už našel, takže…“
„Ano, jistě, omlouvám se. Vezmu si ji. Kolik stojí?“
„Korunu.“
„Co, prosím? Korunu?“
„No, je ošklivá, špinavá a nedůležitá. Skoro se stydím za ni chtít peníze. Víte co? Nechte si ji. Jako pozornost podniku.“
„Ale to přece…“
„Už jsem řekla. Je vaše. Pojďme, prosím.“
Vyprovodila ho až ven a rozloučila se lehkou úklonou.
Teprve, když za ní cvakl zámek, uvědomil si Jens, že je noc. Z kostelní věže zaznělo jedenáct úderů.
Cože?? Přečetl jsem sotva pár stránek (no dobře, spíš prožil, než přečetl), ale i tak to přece nemohlo trvat sedm hodin! V tom krámu se děje něco divného nejen s prostorem, ale i s časem.
A kdyby jen s nimi…
Když si chtěl před spaním ještě chvíli číst, zjistil, že ze stránek té nové knížky zmizel všecek text.

„Vy jste to věděla, že??“ vpadl druhý den bez pozdravu do krámku jako velká voda.
„Věděla co?“
Romana právě nalévala čaj do puntíkovaného pucláku. Postavila konvičku na pult a tázavě se na Jense podívala.
„Že se z té knihy ztratí…“ najednou si připadal jako trouba, když to měl vyslovit, ale přesto větu dokončil: „celý obsah, každé písmeno, prostě všecko! Zbyly jen desky a holé listy!“
„Vážně?“
Romana vzala do ruky knihu, kterou Jens praštil o desku stolu, a otevřela ji.
„Mně se nezdá, že by něco chybělo.“
Zíral na stránky zaplněné povědomým rukopisem.
„Jak jste to udělala??“
„Já?“ zatvářila se dotčeně.
Musí mě mít za úplného blbce. A kdybych se pětkrát nepřesvědčil (a dnes ráno znovu), že tam není ani řádek, považoval bych se za něj taky.
Jens jí pohlédl do očí – a vtom mu došlo, co ho na té ženě podvědomě zneklidňuje. Její oči byly průzračné a mnohem starší než tvář.
Zhypnotizovala mě, tak to je…
„Běž k čertu, čarodějnice jedna!“ sykl a vystřelil ven, jako by mu za patami hořelo.

Následujícího dne se pokorně vrátil.
Byla neděle, nečekal, že bude mít otevřeno, ale měla.
Nutkavá touha dočíst ten deník mu nedala celou noc spát. Poprvé od pohřbu myslel na něco jiného, než na Elišku.
„Omlouvám se,“ řekl stručně a položil na pult růži. Její okvětní plátky sice trochu zešedly mrazem, jak s ní hodinu nerozhodně chodil městem, ale Romaně to, jak se zdálo, nijak nevadilo.
„Rád bych…
„Tady to je,“ sáhla do poličky za sebe.
„A něco na zahřátí,“ podávala Jensovi křehký šálek, zdobený modrými kvítky.
„Nebojte se,“ pousmála se, když viděla, jak ucukl. „Je to jen odvar ze světlíku. Čistí oči, aby viděly lépe a hlouběji. Pod povrch věcí.“

Jens ani netušil, jak, a stal se z toho rituál, či spíše závislost.
Každý den přicházel do Nezbytných knih, a trávil tu dlouhé hodiny čtením. Teď už věděl, že zdejší příběhy nejsou schopny opustit tento zvláštní magický prostor. Do vnějšího světa bylo možno vynést knihu, ne však její obsah, a tak se o to Jens znovu ani nepokoušel.
Romana mu pokaždé uvařila voňavý čaj, a jinak ho nevyrušovala, a Koule mu bez protestů přepustil své křesílko. Obvykle se mu stočil u nohou do klubíčka a svým předením podkresloval příběhy, které Jens doslova hltal. Časem si dodaly odvahy i zbývající kočky - pískově plavý Buráček a plachá Rozinka, takže uklidňující mroukání znělo prostorem v harmonickém akordu.
Dva týdny utekly jako voda, a Jens znovu začínal pociťovat to, o čem si myslel, že je nenávratně pryč.
Štěstí.

Změnil to až dnešek.
„Nemám slabou povahu,“ opakoval Jens, když mu Romana přinesla hrnek kouřícího nápoje. „Dočtu to hned.“
„Jste si jistý? Může vám to změnit život,“ varovala ho.
„Možná už je načase.“
„To je,“ zamumlala si pro sebe.
Jens ji neslyšel.
Když otevřel knihu, neslyšel by ani požární sirénu. Oči si samy našly místo, kde skončil…