……..

Ještě téhož dne se vydal svou ženu pohřbít. Věděl, že ji kněz nedovolí uložit do posvěcené půdy, ale on stejně neměl v úmyslu se toho hlupáka doprošovat. Vrátí Eli tam, kam – láska neláska - doopravdy patřila.
Zapřáhl, do kárky položil tělo zavinuté v rubáši a namířil si to k Sirému hvozdu.
Když projížděl vesnicí, cítil nepřátelskou atmosféru na každém kroku - děti se před ním běžely schovat do chalup, ženy se otáčely zády a muži si odplivovali. Bylo mu to jedno.
Na kraji lesa kůň odmítl poslušnost.
Zastavil se, kopyta zarytá do hlíny, pohazoval hlavou a neklidně frkal. Jensovi bylo jasné, že nemá smysl jej nutit. Klidně by se nechal zbít bičem do krve, než aby se pohnul o jediný krok.
Všechna domácí zvířata se Sirému hvozdu instinktivně vyhýbala. A uvnitř něj nežila ani ta divoká. Nepamatoval se, že by tu kdo kdy zahlédl srnu nebo třeba jen zajíce, či zaslechl zpívat ptáka. Lidé tady netěžili dřevo, ani nesbírali lesní plody, a musel-li si tudy někdo zkrátit cestu, stávalo se často, že k svému cíli už nikdy nedošel.
Nejčastěji za to mohl Pohyblivý močál. Tradovalo se, že tahle bažina nemá v lese své pevné místo, ale že se vynoří vždy tam, kde vycítí lidského poutníka, a promění pevnou zem kolem něj v tekutou past.
Letos na jaře lapila i Jense.
Objevila se znenadání u skály zvané Ztracená panna, a zaplavila kamenitou úžlabinu černou vodou, lepkavou jako med, v níž se nedalo hýbat, jen pomalu a mučivě tonout. Nebýt Eli, Jens by přišel o život jako mnozí před ním.
Těžko říct, proč se nad ním lesní žínka slitovala. Až do dneška si myslel, že to bylo z lásky, že se do něj zamilovala na první pohled tak osudově jako on do ní. Teď už si tak jistý nebyl.
Jestliže chtěl pokračovat dovnitř hvozdu, nezbylo Jensovi než zapřáhnout do vozíku sebe.

Koně nechal uvázaného ke hlohovému keři a s námahou vlekl dál svůj náklad závějemi listí nastlaného mezi kmeny staletých buků.

Jeho cílem nebyla Ztracená panna, kde Eli tehdy potkal, ale Dub smíření, ke kterému nosili vesničané v den slunovratu dary pro mýtické bytosti, obývající hvozd. Činili tak od nepaměti, a nezměnily na tom nic ani hlasité protesty kněze, jenž, nadávaje jim do pohanů, hrozil všem peklem a zatracením. Marně. Jeho Bůh byl ještě příliš mladý a slabý, než aby dokázal porazit pradávný zvyk.
A právě sem, pod ochranu posvátného stromu, chtěl Jens uložit Eli.

Když doklopýtal na místo, pustil se hned do hloubení hrobu, protože světla kvapem ubývalo. Obloha se zatáhla a z dáli jako pohřební bubny zaznívalo dunění přicházející bouře. Na počátek prosince velmi nezvyklé, ale Sirý hvozd býval odjakživa světem s vlastními přírodními zákony.
Měkká lesní  půda se poddávala  rýči bez většího odporu. Hrob byl ještě mělký a zdaleka nehotový, když  Jens ucítil na zádech první kapky. A hned na to se nebeské stavidlo otevřelo naplno. Během chvilky stál  až po kotníky ve vodě.
„Zatraceně!“ zaklel zlostně.
Jakoby na to slovo čekala, obnažená zem se pod jeho nohama otevřela jako hladová tlama a všecko kolem zčernalo.

Pád netrval dlouho.
Ještě mu v uších ani nedozněla ozvěna vlastního výkřiku, když  dopadl do hromady čehosi měkkého a nade vší pochybnost živého, protože se to kolem něj hemžilo v odporných slizkých chuchvalcích.

Když zvedl hlavu, viděl kdesi vysoko nad sebou malou obdélníkovou skvrnu, sotva o odstín světlejší než tma kolem.
A voda už nepadala jen shora. Probublávala tím marastem a zároveň prýštila ze stěn vzniklého kráteru a nebezpečně rychle ho plnila lepkavou břečkou.
Tak přece mě Pohyblivý močál nakonec dostal.Odsud se už nedostanu. Moje volání o pomoc nikdo neuslyší, a i kdyby - než mě vytáhnou, utopím se jako kotě. Pokud mě dřív zaživa nesežerou ty potvory okolo…
To vědomí ho kupodivu uklidilo.

Panika, již zažil při pádu, pominula, a on se rozhodl nedat svou kůži lacino. Systematicky začal šátrat kolem sebe ve snaze něčeho se zachytit, ale stěny se při dotyku drolily a bahno mu prokluzovalo mezi prsty. Zároveň se pokoušel šlapat stoupající vodu, i když cítil, jak mu nasáklé oblečení pomalu, ale jistě znehybňuje nohy, a stahuje ho dolů.
Věděl, že Eli už mu nepomůže, ale když se hladina dotkla jeho brady, přece jen instinktivně vykřikl její jméno.
A pak to ucítil.

Kolem zápěstí vzpažených rukou se mu ovinulo něco hladkého. Možná párek hadů, možná chapadla neznámého tvora, obývajícího Pohyblivý močál. Ten stisk byl tak silný, že Jensovi okamžitě přestala proudit do prstů krev. Ale to horší teprve mělo přijít.
Nečekané škubnutí směrem vzhůru mu málem vykloubilo paže. Zařval bolestí – a pak už nepřestal, neboť tvorové, které sice neviděl, zato cítil plavat všude kolem sebe, jej bleskurychle obklopili. Stovky miniaturních ostrých háčků se mu zasekly do masa a vzápětí se Jens stal bezmocnou obětí brutální hry na přetahovanou.
Nahoru, dolů, nahoru, dolů.
Trvalo to celou věčnost.
Když už si myslel, že ho roztrhnou napůl jako psi slepici (a bozi vědí, že si to v té chvíli doopravdy přál), Pohyblivý močál to najednou vzdal.
Pomalu, ale neodvratně byl Jens tažen vzhůru ke světlu.

Krváceje z nesčetných drobných ran dopadl na deštěm napitý trávník.

Sevření povolilo, a ještě než Jens omdlel, zahlédl, jak to, co považoval za chapadla, zvolna mizí v hlíně. Jako kočka, jež opět zatáhne drápy poté, co chytila myš, vracel Dub smíření své kořeny tam, kam patřily. Pod zem.

Když se probral, svítilo chladné zimní slunce. Půda okolo byla neporušená, zmizel vozík i Eliino tělo.
Jedině kůň stál tam, kde ho Jens zanechal, a tak se vyškrábal na jeho hřbet a nechal se odnést domů.
Ve světnici ho znovu opustily síly.

O pár hodin později jej našla Moran ležet na dřevěné podlaze, drkotajícího zuby zimnicí.
Dotáhla ho na lůžko a zaházela kožešinami, které našla po domě. Pak rozdělala oheň, svařila něco bylin ze svých zásob a nalila chabě protestujícímu Jensovi horký odvar do krku. Nakonec potřela mu hojivou mastí potrhané tělo a zanechala ho jeho osudu s nadějí, že se z toho brzy vykřeše. A to by měl, protože jeho dcera ho nutně potřebovala.

Když se pak Moran vracela zpátky do své chalupy, zaslechla odtamtud křik a hluk potyčky.
Jako divá vběhla dovnitř, obávajíc se nejhoršího. Na prahu se srazila s kovářem, který svíral v náručí vřískající novorozeně. V rohu se ze země sbírala dívka sotva šestnáctiletá a stírala si z tváře krev.
„Co to má znamenat, Cedricu?“ vyjela Moran na muže. „Okamžitě mi to dítě dej!“
O krok couvnul a vzdorovitě odrazil její přísný pohled. Mohl ji zabít jediným úderem, ne nadarmo mu přezdívali Obr, ale Moran věřila, že si netroufne. Byla koneckonců jedinou léčitelkou široko daleko a vesnice se bez ní neobešla.
„Ne!“ odsekl. „Starší poručili, abych toho zmetka přinesl…“
„Jenže já o ničem takovém nevím, a přitom, pokud mi paměť slouží, mám v radě starších pořád hlavní slovo!“
„Už ne,“ oznámil jí se zřejmým potěšením. „Neudělalas nic, když si Jens přivedl tu divoženku, neochránilas před ní vesnici…“
„Eli nikomu nikdy neublížila, a úroda taky byla dobrá, zvířata plodná a bez nemocí, takže...“
„Jen náhoda,“ přerušil ji. „Ale tys měla stát při nás, donutit ji, aby odešla, a ne jí ještě pomáhat při porodu!“
„Zaplatila ho životem. Tak co ještě chcete?“
„Toho parchanta. Zabijeme ho, jeho krví vykropíme vesnici, a všecko bude zase jako dřív.“
„Jen přes mou mrtvolu,“ zasyčela.
„Maličkost,“ opáčil s klidem, který ji vyděsil. Ale ovládla výraz své tváře, dokonce se dokázala drobně pousmát, když říkala:

„Tvá žena ještě pořád není samodruhá, viď, Cedricu? Rok po svatbě? Hmm…Možná proto, že jako chlap nestojíš za nic…“ významně se odmlčela. Věděla, že se pouští na velice tenký led mužské ješitnosti, ale musela riskovat.
Když zahlédla zuřivý záblesk v Obrových očích, spěšně dodala: „Já bych ti mohla pomoct. Znám byliny, po kterých budeš mít jen samé syny…Přemýšlej o tom. Ale přemýšlej rychle, než si Bria nechá při slavnosti slunovratu udělat děcko od někoho jiného.“
Zhluboka se nadechl…a pak jí vztekle hodil ten křičící raneček. Jen tak tak ho chytla.
„A teď zmiz z mého domu!“
Protáhl se kolem ní a třískl dveřmi, až se futra otřásla.

„Na,“ podala Moran holčičku té dívce. „Utiš ji, ale rychle. Musíme odsud, než se to Cedricovi rozleží v hlavě a vrátí se i s ostatními.“
Děvče nazdvihlo tuniku a přiložilo dítě k plnému prsu. To ještě dvakrát vzlyklo, pak našlo nalitou bradavku a přisálo se.  Moran přes obě přehodila tlustý vlněný pléd a opatrně vykoukla ze dveří.
„Zatím je všude klid. Pojďme.“

Jens žvýkal spálenou chlebovou placku, jediné jídlo, které v domě objevil. Moranin lektvar proti ní chutnal jako psí lejno, ale zabral. Zimnice ustala a fyzické síly se mu rychle vracely. S duší to bylo podstatně horší.
Nedovedl si představit, že by měl zůstat v domě, který sdílel s Eli, dotýkat se věcí, jichž se dotýkala ona, a vidět ji všude tam, kde už nikdy nebude přítomna.
Vypadnu odsud, rozhodl se. Osedlám koně a vydám se na cestu, možná se nechám najmout jako žoldnéř nebo… tok jeho úvah přerušilo klapnutí dveří.

Dovnitř  vešla Moran, následována dívkou, zachumlanou v šedivém plédu, zpod kterého se ozývalo tichounké mlaskání.
„Co tu chceš?“ zavrčel.
„Dobře mě poslouchej, Jensi, a nepřerušuj mě. Času není nazbyt. Tohle je Ryška, nejspíš ji znáš, sloužila v krčmě na rozcestí…“
Hlavně k zahřívání postele chtivých hostů, pomyslel si.

Jasně, že ji znal, tu holčinu s rudými vlasy a úzkým liščím obličejíkem, kterému dominovaly jasně zelené oči. Liška ryška, ta přezdívka jí sedla jako ulitá.

Jens s ní sice nikdy nespal (ne, že by o tom občas neuvažoval), ale po vesnici se vědělo, že jde s každým a udělá, co se jí řekne. A nikdy si nestěžovala. Nemohla – byla totiž němá.
„Ryška před pár dny o svoje dítě přišla, a tak jsem ji najala, aby kojila a pečovala o tvou dceru. O Eliinu dceru,“ dodala rychle Moran, když viděla, že se Jens chystá protestovat.
„Pořád ji nechceš vidět?“
Zavrtěl hlavou, ale to už Ryška rozhalila pléd.

Z vlny vykoukla růžová tvářička, s kapkou mléka na horním rtu, a věnovala Jensovi dlouhý, nezvykle vážný pohled.
Má její oči, uvědomil si. Má Eliiny oči v barvě ledové zimní oblohy, a taky obočí jako lehce načrtnutá ptačí křídla a taky…

Bezděčně vztáhl ruce a Ryška mu do nich holčičku položila. Přitiskl ji k sobě.
Moran si oddechla.
Tímto prastarým gestem uznal Jens své otcovství a vzal na sebe závazek chránit dceru do doby, než ji dospělou předá jejímu manželovi.
„Tak to bychom měli,“ řekla. „A teď musíme pryč. A rychle.“
„Proč?“
Jen stěží dokázal odtrhnout zrak od dítěte.
„Protože za chvíli jsou tu naši milí, bohabojní sousedé, kteří plánují očistit krví tvojí maličké každou píď země, po níž kdy Eli prošla. Jak říkám, není času nazbyt. Sbal nějaké pokrývky a jídlo a ujíždějte s Ryškou odsud, co budou koni síly stačit. A pospěš si!“
Moran kývla na dívku, která opět ukryla malou do tepla plédu.

Jens zůstal, jako by ho praštil palicí. „Chtějí zabít moje dítě?“
„A cos čekal? Že tu nechají vyrůstat potomka divoženky? Jen tak, mezi sebou?“
Trpce se usmála.
Možná, že smrt byla lepší úděl než to věčné vyhnanství, od vesnice k vesnici, od města k městu, útěky s nadávkami a hrozbami v zádech. Lidé poznají, když někdo není jako oni. Občas jim to trvá, ale poznají to vždycky.

Moran by mohla vyprávět.

Roky se protloukala jako psanec – než když potkala tajemného muže beze jména, jenž jí změnil život. A teprve poté, co se stala léčitelkou, byla její výjimečnost vzata na milost. Koneckonců ti, kdo ovládají pradávné síly zaříkadel, bylin a minerálů, se musí od ostatních lišit, být pro tuhle práci vyvoleni.
„Co tu stojíš jako balvan, Jensi? Pohni se nebo bude pozdě!“
„Už je pozdě,“ zbledla, neboť zaslechla zvenčí jakýsi šramot. Přiskočila ke dveřím a rychle zastrčila závoru.
Pádná rána do nich, která následovala vzápětí, její obavy potvrdila. Dubové dřevo jen zadrnčelo, ale nepovolilo. Zatím.