„Víme, že jste tam! Vyjděte ven a vydejte nám to děcko!“ křikl Harlog, jehož většina lidí uznávala jako starostu a mluvčího vesnice.
„Ryško, ty běhno zrzavá, vylez ven, i s tím parchantem nebo tě seřežu jako žito!“ přidal se krčmář Grot, kterému už nějaká dobrá duše donesla, kam se poděla jeho děvečka.
Moran pohlédla na dívku, která se přikrčila, jako by už cítila tancovat bič po svých zádech.
„Jen klid, sem se nedostanou. Dveře jsou pevné a vydrží. Bohužel ani my nemůžeme odsud. Jsme v pasti.“
Krátce se zamyslela, a pak s ústy přitisknutými ke škvíře mezi deskami zvolala:
„To by stačilo! Vraťte se do svých domovů, jinak se rozhněvám na celou tuhle prašivou vesnici a sešlu na vás mor a neštovice! Do západu slunce nepřežije žádné z vašich dětí a vy sami se budete válet v bolestech, poseti černými vředy, a budete prosit o smrt! Dobře víte, že to můžu udělat a taky to udělám, jestli odsud ihned nezmizíte!“
Venku se rozhostil okamžitý klid. Zatímco Ryška se otřásla posvátnou hrůzou, Jens se pozorně zaposlouchal a tiše řekl:
„To nezabere. Ne na dlouho. Mám jiný plán. Vylezete obě po žebříku na půdičku a přejdete až dozadu k vikýři. Je rozbitý, takže se jím dá lehce protáhnout. Dole leží velká hromada sena, do které můžete bez obav skočit. Kůň je hned vedle v ohradě. Až skočíte, já vyběhnu ven a trochu je zaměstnám, abych od vás odvrátil pozornost,“ natáhl se k ohništi a v ruce potěžkal sekeru.
„Věřím, že jich pár dostanu. Než dostanou oni mě a než zjistí, že jste pryč, mělo by vám to poskytnout dostatek času k útěku. Jeďte do Sirého hvozdu.  Eli se o vás postará, vím to. Tak pojďte.“

Ticho přede dveřmi přešlo do tlumeného dohadování, v němž pojednou zazněl silný chraplavý hlas. Ano, tentýž hlas, který co chvíli hřímal o Božím hněvu a věčném zatracení.
„Jen žádné krveprolití! Neboť je psáno: Nezabiješ. Nikdo z vás se přece nechce před mýma a Božíma očima provinit smrtelným hříchem. Nebo snad ano?“
Moran strnula s nohou na prvním příčli.
Hlasatel nového Boha se jich zastává?
Ten, který si odplivoval, kdykoliv, byť jen z dálky, zahlédl Eli, a Moran samotnou zásadně nazýval čarodějnicí, ačkoliv ho nezištně zbavila močových kamenů a utrpení s nimi spojeného?
Kněz si na okamžik vychutnával rozpačité mumlání svých oveček, ale byl dost chytrý, aby ho nenechal přejít do hlasitých námitek.
„Přesto vás chápu, že mezi sebou nechcete tvora vzniklého z nečistého spojení, jenž by poskvrňoval svou existencí tuto vesnici. Pak tedy použijte posvátný prostředek, jenž hubí zlé a všechno očišťuje. Oheň!“
„Oheň!“zaburácelo shromáždění jako jeden muž.
„Rychle nahoru!“ sykl Jens. „ Ryško, ty první a dej pozor na dítě…“
„Už to nestihneme, Jensi, cítíš?“ Moran významně potáhla nosem. „Museli mít louče s sebou.“
První proužky čpavého dýmu prosákly dovnitř.

To vzplanulo seno u paty domu, a hned na to k němu přidaly i vyschlé došky na střeše. Kouř dravě pronikal do domu každou skulinou, kterou našel. Ryška se rozkašlala.
Hukot hořící slámy rychle sílil, přesto ale Jens zaslechl i další knězova slova: „Hlupáci nedočkaví! Napřed jste měli zatarasit dveře!“
Teď nebo nikdy! pomyslel si.
„Za mnou! A utíkejte, co nejrychleji můžete!“ zvolal.

Vrhl se ke dveřím, odstrčil závoru a zběsile mávaje sekerou, vletěl do hloučku přihlížejících vesničanů. Než se vzpamatovali, ostří si vybralo první oběť …a druhou… a třetí…
Pak Jens uslyšel divoký Ryščin výkřik, ohlédl se - a v téže vteřině mu pod úderem kovářova kladiva pukla lebka jako ořech. Upadl tváří k zemi do bělavých cárů vlastního mozku, zatímco jeho dům se zvolna měnil v obrovskou oranžovou kouli…
                                                         …….

Jens otočil list a nechápavě zůstal hledět na bílý papír. Byl ani ne ve třetině knihy, přesto dál pokračovaly jen prázdné stránky.
Zvedl hlavu a uviděl před sebou stát Romanu. Vypadala…. jinak než předtím. Byla soustředěnější, vážnější a jaksi smutnější.
„Co se děje? To už vám mizí příběhy i tady?“
Zavrtěla hlavou.
„Nemůže zmizet, co ještě nebylo napsáno.“
„Nechápu,“ zamračil se.
„Rozhlédni se,“ vyzvala ho.
Přešel mlčením, že mu zničehonic začala tykat, a poslechl ji.

Krámek zmizel.
Pryč byly regály s knihami, pult i kamna. Prostor se zvláštně zakřivil, nabyl šedavé barvy a vlnil se, jako by byl tvořen chuchvalci mlhy. Nebo dýmu.
Jens si uvědomil, že cítí kouř, který ho pálí v plicích a nutí ke kašli. Že slyší praskot ohně  - a kdesi velmi, velmi daleko vytí hasičských aut.
„Je to na tobě,“ řekla Romana. „Máš deset vteřin, aby ses rozhodl, déle neudržím portál otevřený.“
„Portál? Rozhodl? Pro co?“
Pořád nechápal. Nechtěl chápat.
„Jestli teď vyjdeš ven,“ kývla ke dveřím (které tu kupodivu pořád byly, dokonce i se zvonečkem, teď lehce rozhoupaným, jako by někdo právě vstoupil), „nebo půjdeš se mnou a dopíšeš ten příběh.“
„A zachráním svou dceru?“
„Já nevím. Je to na tobě,“ opakovala.

Sklopil oči – a uviděl všecky tři kočky stát Romaně u nohou. Ze vztyčených ocásků proudila namodralá záře přes konečky jejích prstů do paží, volně svěšených podél těla. Ale nebyly to jednolité svazky energie –  chvěly se a dokonce na zlomky vteřin pohasínaly.
„Šest vteřin… pět… čtyři…“
„Co mám udělat?“
„Dej mi ruku. Dva… jedna…“
Oranžový záblesk oba vymazal ze světa.

 „Zase si z nás nějaký idiot vystřelil,“ zuřil velitel zásahu, když červenobílé vozy konečně prokličkovaly spletí starých uliček.

Na místě ohlášeného požáru nebylo zhola nic, ani uhlík, ani hrstička popela.
O záři plamenů, šlehajících do výše mnoha metrů, která všechny tři posádky celou dobu neomylně navigovala, nepadlo v následném hlášení ani slovo.
                                                  .......

Ti, kdo uviděli, jak se kusy mozkové tkáně zvedají a znovu ukládají v Jensově lebce, se s řevem rozprchli. Těm zbylým stačilo zahrozit sekerou, aby své druhy následovali.
„Ďáblovo dílo,“ zamumlal kněz, než se v bezvědomí zhroutil na zem.

Jens odchytil koně, poplašeného ohněm, vysadil na něj Ryšku s dítětem a za ni přes koňský hřbet přehodil bezvládné Moranino tělo.
Pak beze spěchu opustil vesnici.