Není  to špatný western. Jen s předchozí verzí z roku 1960 nemá nic společného. Zmizelo to nejlepší. Motivace postav, drsná životní filosofie a nesmrtelné hlášky.

Připomeňme si některé z nich:
Chris (Yul Brynner)vyslechne žádost vesničanů o pomoc proti bandě, která terorizuje jejich vesnici. Dávají mu uzlík se vším cenným, co ve vesnici posbírali. Výsledek sbírky sice nestačí ani na náboje, ale přesto Chris konstatuje: "Už mi nabízeli hodně, ale nikdy ne všechno." Profesionální střelec s velkým srdcem. Takoví by se hodili i dnes.

S parťákem Vinem (Steve Mc Queen) se vypraví za dalším střelcem. Přijedou na ranč, kde se má zdržovat. Na otázku, zda je zde muž jménem Bernardo O´Reilly, dostanou od rančera  odpověď, že nějaký chlap vzadu za kůlnou mu seká dřevo za snídani. Bernardo (Charles Bronson) je vyslechne a začne vypočítávat za kolik tisíc dolarů vyčistil to či ono území od padouchů. Zeptá se, kolik nabízí oni a dozví se, že pouhých dvacet dolarů. Oba muži ani nečekají na odpověď a odchází.
 „Dvacet dolarů?“, volá za nimi Bernardo, „zrovna teď je to hodně peněz.“ 
Prostě okamžik, který divákovi ledacos připomene z jeho vlastních životních peripetií. Občas nahoře a pak zase dole.

Hlášky pistolníka Vina se už staly klasikou. 
Stařešina vesnice naznačuje, že sedm proti čtyřiceti nejsou zrovna nejlepší vyhlídky. Načež Vin prohlásí: „Je to jako s tím chlápkem co padal z desátého patra." 
Následuje tázavý pohled...
A Vin to odpálí: "V každým patře slyšeli: Zatím je to dobrý, zatím je to dobrý…" 

Později nastává zvrat v ději a sedm statečných musí odevzdat zbraně šéfovi banditů Calverovi. Calvera se zvědavě ptá  Chrise:
 „Proč chlap jako ty, vzal tuhle práci? Proč??“
Odpoví za něj Vin:  „Taky jsem se tak ptal jednoho chlapíka v El Pasu, kterej  se svlíkl a nahej skočil mezi kaktusy, proč? Nic neřekl, asi se mu zdálo, že je to dobrej nápad.“ 
Tento sarkasmus ve chvíli kdy se jeví vše ztraceno je nejen nezapomenutelným okamžikem filmu, ale i tak trochu školou pro život.

Následuje část, kdy sedm odzbrojených pistolníků dopraví bandité na hranici. Tady jim hodí na zem zbraně a odjíždí. Nastává debata, zda se vrátit do vesnice nebo odjet pryč a na všechno zapomenout.  Diskuzi rázně ukončí  Britt (James Coburn) když ze země zvedne svoji pušku a prohlásí:
 „Nikdo mi nesmí hodit zbraň a říct utíkej. Nikdo.“  
A tak by to mělo být.  Nejen na divokém západě. 

Uvedl jsem jen některé z myšlenek filmu, je jich tam mnohem víc. V jedné scéně Vin uvažuje o tom, že by ve vesnici zůstal, protože „tady o něm ví jen to dobrý“. Z dalšího vyplývá, že šestice pistolníků, kromě nejmladšího idealisty Chica (Horst Buchholz), nejsou žádní andělé, ale v podstatě nájemní zabijáci, kteří se ovšem zrovna v této záležitosti postavili na správnou stranu. 
Překvapivě nejstatečnějším se stane „vyhořelý“ lovec odměn (Robert Vaughn), který se nechal najmout jen proto aby se ukryl před pomstou přátel bývalých „klientů“. Když pozná svůj omyl, situaci vyhodnotí slovy: "Šílený nápad, ukrýt se uprostřed bitevního pole!"
Ve střetnutích s Calverovými muži se jen zbaběle schovává  a do bojů nezapojuje. 
Nakonec však svůj strach překoná v působivém závěrečném souboji „na férovku“.
Všichni víme, co znamená zvítězit nad vlastním strachem. 

Za zmínku stojí i postava pistolníka (Brad Dexter), který se vlastně dal najmout jen pro bláhovou vidinu ukrytého zlata. „Přijdu do pekla,“ konstatuje, když umírá v boji. „Ty tam nepatříš,“ říká zamyšleně Chris. Něco v tom smyslu - byls sice mizera, ale nakonec jsi položil život za správnou věc. 
I když omylem. 
Ale i to se někdy stává.

Elli Wallach nezapomenutelným způsobem zpodobnil záporáka Calveru. K tomu se váže jedna zajímavá epizoda, Režisér John Sturges marně hledal herce, kteří by nejen věrohodně zahráli členy jeho bandy, ale také potřeboval aby vypadali jako darebáci na první pohled. Zvolil hodně netradiční řešení. Najal skutečné bandity z kopců okolo Mexico City, kde se film natáčel. Ti kupodivu přijali svého filmového šéfa - herce - za vlastního, naučili ho jak má střílet, jezdit na koni a klít. Elli Wallace později řekl, že získal nové přátele.

Sedm statečných z roku 1960 je remake japonského filmu Sedm samurajů od režiséra  Akira Kurosawy. Americký režisér John Sturges požádal  Kurosawu o svolení aby mohl natočit volnou verzi jeho filmu v amerických realiích, a svolení dostal. Když Sturges pozval svého japonského kolegu na premiéru Sedmi statečných, dostalo se mu velké pocty.
 „Natočil jste lepší film než já,“ řekl Akira Kurosawa. 
Hudba k filmu (Elmer Bernstein) se pak stala tou nejlepší filmovou hudbou v dějinách kinematografie, ale to je jen můj osobní názor. 
Většinou slávu za dobrý film sklízí režisér a herci. V tomto případě nesmíme zapomenout na muže, který příběh se vším všudy, o čem jsem se zmínil, napsal. Byl jim scénárista William Roberts.

 
Oproti tomu verze z roku 2016 ponechala všechny filosofické úvahy stranou a zaměřila se především na akci. Což jistě není na závadu, ale remake jakéhokoliv filmu by mělo přinést něco nového. Tady bylo ubráno. Chyběly  vyhraněné charakteristiky postav, jejich motivace, pocity atd. Tedy vše, co divákovi umožní, aby děj prožíval společně s hrdiny, aby ho mrzelo když některý z nich zemře apod. 
Bohužel, v nové verzi také politická korektnost dostala přednost před logikou děje a byla dotažena do krajnosti. 
V konečném důsledku to neposloužilo ani politické korektnosti ani filmu.
Myslím, že nová verze Sedmi statečných se zařadí mezi řemeslně dobře udělané filmy a tento jinak napínavý western jistě divák rád shlédne.
Ale jen  jednou.

 

 

Pozn.: U filmu Sedm statečných existují čtyři české dabingové verze, a to z let 1968, 1994, 2006 a 2007. V podějších dabingových verzích byly některé dialogy upraveny. Podle mého názoru k horšímu. Např. Britt neříká "nikdo mi nesmí hodit zbraň a říct utíkej", ale řekne "nikdo mi nesmí sahat na bouchačku", což zcela postrádá původní kouzlo. Vycházel jsem z první dabingové verze.