|
Kapitoly života v hovnitým bahně
Kapitola druhá
Bylo to takhle,
když jsem měla možnost jej podvést, mojí čistou duši, čistější než nebe, s chlapem, kterýho jsem poznala vloni na Silvestra, kdy jsme s kámoškama pařili až do rána a Katka se nehorázně opila, tak že jsme jí museli táhnout ráno až domů, uvědomila jsem si, jak moc ho miluju a že náš vztah je nejdůležitejší věc, na které mi záleží a rozhodně to nechci zkazit. Posrala jsem už hodně věcí, ale tohle posrat nechci.
Rozplývám se, když slyším jeho hlas, usmívám se, když se mu lesknou oči, vlhnu, když mě škrtí. Mám ráda, když se mi moje prsty zaplétají do jeho chloupků na nohou. Když se zrovna nedívá, nenápadně si ho prohlížím a moje skořápka praská.
Když si jdu umýt ruce ze záchodu jen ve spodním prádle, jdu rychle, aby mě dlouho celou neviděl. Jednou jsem dokonce i zakopla a můj malíček se v tu chvíli utápěl v bolestech. Občas se za svoje tělo stydím, dřív jsem nebyla tak hezká jako teď. Neumím se příjmout, bez ohledu na to, jestli jsem hubená, nebo tlustá, vnitřní hlas mi říká, že nejsem dost. I za to nenávidím svoje rodiče. Pořád ze mě chtěli mít někoho jiného, zatímco já jsem chtěla být já, nepřipadala jsem si špatná a nedostačující, dokud mi to neříkali opakovaně.
Jde o prvního člověka, jehož oblíbená barva je mi známá. Jde o prvního člověka, o kterého se starám a nemyslím jen na sebe a na své potřeby. Zažívám stav, kdy chci i dávat, ne jen brát. Nejvíc ze všeho se mi na něm líbí jeho nevinnost a čistota, vím o místech, kde je zranitelný, ale nikdy bych toho nezneužila. Podílí se na udržování mého vnitřního klidu, posiluje mojí stálost a probouzí ve mě oheň. Miluju, když mě plácá po zadku a říká mi jménem.
Léta Páně 2020, dne 23.10. věnováno autorem
Bastila
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
