|
Hostů OnLine:
Členů OnLine:
Registrovaných členů:
Právě přihlášení:
|
|
znova
tolik mi chybíš
když se vracím domů
jen ticho
zamčené
proklouzne z chodby
plotem na ulici
a ty tu nejsi
aby ses zeptala
jaká byla cesta?
tak jen povzdechnutí
schovám do botníku
smutek zmizí
v televizi
kde strach přepočítává své mrtvé
a já najednou vím
že není třeba se bát
protože až přijde čas
zeptáš se mě
znova
jaká byla cesta
holčičko?
Léta Páně 2020, dne 1.11. věnováno autorem
Marcela
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
Tebe čtu prostě ráda. Tvé emoce mi bývají blízké. Já moc postrádám svého otce. Odešel v mém útlém věku do zahraničí a mnoho let se mnou mohl udržovat pouze písemný a telefonní kontakt. Ten čas, kdy jsem ho konečně mohla vídat častěji, nastal až mnohem později. Trvalo to pouze jeden rok. Zemřel již před mnoha lety násilnou smrtí, stal se obětí zločinu. Děti přišly o skvělého dědečka a já byla zase bez otce. Dodnes jsem se s tím nesmířila.
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
krásna báseň  |
|
|
|
|
|
|
|
|
|
Setkáme se jednou v ráji,
my, kteří víme kdo a ským...
**
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
Sendy, už je to osm let, co maminka odešla za tátou... a není den, abych si nevzpomněla. Na spoustu věcí jsem se nestihla zeptat, ale věřím, že jednou se vše dozvím. Ptám se teď sama sebe, jak by zvládala dnešní vystrašenou dobu. Sedm let statečně bojovala s nemocí, která nám ji nakonec vzala. Myslím často na ty nemocné, kteří nyní umírají v nemocnicích sami a je mi jich moc líto. Moje maminka zemřela doma, tak, jak si to přála.
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
Člověk není nikdy dost starý na to, aby mu máma přestala chybět, co? Kolikrát já měla za poslední rok v ruce mobil, že jí zavolám...?
|
|
|
|
