V okvětních listech vidím obličeje,
berou si polštář, v mracích zabolí.
Vítr řve: zmizte. Volá, odkdy že je
mizerný počtář kytek na poli.

Vidím tam pohled, v kterém neovadne
síla se sklonit pro stín na louce.
Možná že tohle kreslí těžkopádné
oko, co pro nit (v jehle zakroucen
uzel se chytne, a to bývá špatné)
kápne až na zem k vláknům bezmoci.
Slovo je mýtné na cestě, jež plátnem
stáčí se rázem novou emocí