Ve dnech 15. – 17. 7. proběhl v Havlíčkově Brodě v kulturním domě Čechovka 9. ročník Literární Vysočiny, tentokrát na téma Výstřední zábava ve středu Evropy. Ten se nerodil nijak lehce, ale díky literárním nadšencům jako jsou Pavel Lutner (i když ten při přebírání ceny za zásluhy na poli literatury s nadsázkou prohlásil, že nemá kulturu rád), Zora Šimůnková, Radek Lehkoživ či Jana Jirásková nebo Luciana Klobušovská vyklíčil, vyhnal listy a rozkvetl.
Po vedru, bouřích a ochlazení se v pátek 15. 7. začalo oteplovat a slunce odhrnulo mraky, možná z pouhé zvědavosti, aby vidělo, co se ve městě pojmenovaném po výrazné postavě české literatury a žurnalistiky bude dít.
Vzhledem k okolnosti, že pracuji a jsem limitován něčím, čemu se říká pracovní doba, jsem vyrazil vlakem z pražského Hlavního nádraží až v 16:02 a do Brodu přijel po šesté hodině.
Nedá se říci, že bych bloudil, ale přece jen jsem kýžený cíl chvíli hledal. Myslil jsem, jak se ukázalo, naivně, že nalézt Čechovku v Čechově ulici bude hračka. „Kde je Čechovka? Tohle všechno je Čechovka.“ Ještě že se nejednalo o pařížský bulvár či michiganskou třídu.
Hospoda, kulturní dům, ubytovna. Vše neslo ono hrdé jméno: Čechovka. Gratuloval jsem si a místní blahořečil, že se v ulici nenacházely penziony, kino, obchody či škola, protože vím, co by stálo na cedulích jejich zdí.
Na druhou stranu musím říci, že místní byli při mém usilovném hledání milí a vstřícní, a tak, když jsem z hospody zamířil avizovaných dvě stě metrů, ale jinam, donavigovali mě na místo určení. Potěšila mě i skutečnost, že tři pracanti, co nahazovali jednu z budov, co se náhodou Čechovka nejmenovala, měli o zdejší kulturní akci povědomí. „To je támhle za rohem. Ono je tam nějaký festival, že jo?“
Poděkoval jsem, upřesnil, že akce nese název Literární Vysočina a šťastně dorazil, kam jsem dorazit měl.
Pochyby, zda narazím na někoho známého, rozptýlila autorka povídek a básní, Jana Jirásková, jež seděla pod stromem a oddalovala okamžik, kdy po dovolené nastoupí opět do práce.
To pravé přivítání mě čekalo, až když jsem u baru v kulturním domě spatřil dva Saši. Jestli někdy dojde k opětnému zavedení monarchie v českých zemích a jednou zahyne při atentátu jakýsi pomazaný (zda namazaný, to už nechávám náhodě) Alexandr s panovnickou krví v žilách, vím, jak začnu svůj román: „Že zabili Sašu? Já znal dva. Jeden psal písničky a chtěl spasit svět, druhý pak přetavil sebevážnější téma v úplnou pitomost, že se všichni smáli, až jim přeskočilo.“
Druhý jmenovaný, hlava literárního serveru Mlha, Saša Gr, toho času píšící zahradník, mě uvítal, jak se sluší a patří. „Jé, ty seš tady? Ty seš taky všude. Jo – a prošvihl jsi své čtení. To je kumšt.“
To už se objevovaly další milé tváře. Kromě písničkáře Saši Kirilova učitel a psavec Mathej Thomka, básnířka a malířka Věra Orzághová alias Vorona či dobrá duše depresí a podobných bohulibých stavů, Zora Šimůnková.
To, že slovo psané vhodně doplňuje ruka malířská, dokumentovaly obrazy v hlavním sále kulturního domu. Jejich autory byli například Saša Gr., Zuzana Švandová, Anna Kaczmarská či Věra Orzághová. Krajiny a zátiší střídaly motivy figurální a abstraktní.
Ubytovna Čechovka je podlouhlou nízkou budovou, která na první pohled neprozrazuje, jakou skrývá bombu. Kromě pohodlných pokojů vybavených umyvadlem a kromě útulných sprchových koutů stojí v rohu před recepcí skutečná střela ze druhé světové války.
První naší starostí tak bylo zajistit, aby s touto relikvií nepřišel do styku Saša Gr. Nikdo z nás nechtěl figurovat v jednom z jeho dalších smutných pravdivých příběhů ze života. Tentokrát by povídka nesla název: Jak jsem vybouchnul na Literární Vysočině. Tuším, jak by začínala: „To jsem jednou jel na Literární Vysočinu a neuměl číst ani psát. Známí mi říkali, že to ale bude bomba, a ta mě jako neopacifistu přecházejícího do pacifismu militantního zajímala, tak jsem jel. Ona tam vážně byla…“
Sašu jsme uhlídali, nic nebouchlo, a tak jsme se ubytovali. Většinou po dvou, protože to bylo levnější a úspornější na čas. S každým ubytovávaným šla totiž místní recepční až do pokoje a teprve, když se vrátila, došlo na další.
Já byl na pokoji se studentem filosofie Tomášem, jenž by jednou rád učil fenomenologii.
Když jsme zběžně prohlédli pokoj, zjistili jsme, že máme kliku. V kulturním domě nás zatím čekal Nos. Písničkář.
Pepa Nos je postavou specifickou, která rozhodně v davu nezapadne. Už proto, že s ním nejde. To člověka, jenž raději pluje sám než tělo na tělo, potěší. Navíc je to člověk, jehož zpěv je specifickým, je v něm něco navíc a i když zpívá doslova o hovně, co pod ním smrdí a leží, jedná se o zážitek. Po bloku písní se s námi rozloučil svou Šípkovou Mariánkou.
Ne ve všem s ním souhlasím. Jako statistik nemohu schvalovat jeho odmítavý postoj ke sčítání lidu, jež bere jako zásah do svých práv. Docela rád bych s ním někdy na toto téma zasedl u stolu, kde bychom mohli probrat neexistenci jednotného statistického registru, motivy pro sčítání, to, že samozřejmě je na každém, co vyplní a co ne, a že byla poprvé také možnost internetových formulářů. Bavili bychom se dozajista také o zneužití dat o židech za druhé světové války a věřím, že by to nebyla diskuse jednostranná.
Pepa Nos má navíc nos na skutečnost, že to, co se děje v Číně, příliš nevoní. Pro něho je čínské vedení stále komunistické, což co do legitimací je, jen mi přijde, že mu trošku unikla skutečnost, že se Čína stává tahounem nové podoby kapitalismu, postaveného na nedemokracii a opřeného o nadnárodní korporace. Co mu však neuniklo, že lidé tam nemají skoro žádnou cenu a lidský život se tam trhá jak toaletní papír. Člověka potěší, že před touto skutečností také někdo nesrazí podpatky.
Jako jogín se postavil na závěr svého představení na hlavu a pozval nás o dalším víkendu na zajímavou akci v Kutné Hoře, na Krylonoce. Osobnost Karla Kryla připomněl za večer několikrát.
To bylo z kulturního pátečního programu vše. Následovaly zajímavé diskuse u piva a coly, jež se protáhly přes půlnoc.
Sobota, zalitá do slunce, nabídla bohatý program. Vystoupení zvukaře a písničkáře Davida Alfíka Dewettera v plíhalovském duchu, vyhlášení výsledků literární soutěže (v kategorii poezie zvítězila Dota Slunská z LitWebu, jinak byli přítomní autoři z různých serverů včetně Písmáku, Mezery, Mlhy či Literry), dvouhodinové nonstop čtení autorů z různých literárních serverů, mezi nimiž jsem byl také já s básněmi Pořáry prvočísel, Nezměň se na bič ani na rohožku a Za lávkou měl být most. Následoval křest sbírky Vlasty Bakalové, Koně mého otce a jako dvě třešínky na dortu byla vystoupení povídkářky Jany Jiráskové (Story z prostorů) za notování kytary Roberta Freie a čtení poezie J. H. Krchovského za doprovodu hudby Marcela Kříže. Kulturní večer pak uzavřela kapela Jazzibaba.
Velkou událostí sobotního odpoledne pro mě byla skutečnost, že se ze mě stal kmotr. Ne, nedal jsem se k italské ani české mafii, nevstoupil jsem na naši politickou scénu a ani mé kmotrovství nesouvisí s křtinami Sašova synka Tomáška. Bylo to mnohem prozaičtější, tedy spíše poetičtější. Pokřtil jsem sbírku Vlasty Bakalové, čehož si velmi vážím. Přesto jsem před křtinami prožíval smíšené pocity a stresová hladina ve mně nabývala rozměrů stoleté povodně. Zatímco jsem totiž víno otevíral již mnohokrát, šampaňské ještě ne. Zoufale jsem se rozhlížel po stěnách s obrazy a říkal si, jak to asi dopadne, až mi zátka vystřelí a všichni se budou krýt jak ve scéně z Tankového praporu. Zachránil mě naštěstí všudypřítomný Pavel Lutner, jenž lahev otevřel a na mně bylo už jen polít zadní obal knihy vydané Markem Belzou s ilustracemi a doslovem Romana Szpuka a říci pár slov o mimořádně citových básních.
Když Zora Šimůnková slyšela z úst jednoho děkujícího, že měl za úkol vzpomenout vinotéku, kam patří, zamyslela se a dala nám všem za úkol do příště, abychom každý někam patřili, protože člověk by někam patřit měl.
Jana Jirásková umí v pár slovech vylíčit život a zejména nelehké mezilidské vztahy a pocity jednotlivých postav. Pocity pod kůží, které jen tak nezmizí po přetření mýdlem a spláchnutím vody.
Hudební doprovod J. H. Krchovského, Marcel Kříž, si během svého vystoupení všiml, že na pódiu zní jakýsi konstantní zvuk připomínající sprchu. Když tento zvuk ustal, dal teprve do své hudby vše, co umí a zkrátka to pěkně rozbalil.
Do sálu se pak nesly v přestávkách mezi hudbou svérázné verše Krchovského v jeho osobitém podání. Člověk si znovu uvědomil, že ve zdánlivě jednoznačných a nehlubokých věcech je ukryto poměrně dost, že zkrátka ty básně žijí, i když se hodně dotýkají ochodu, ať už člověku zbývá posledních 15 minut života nebo se vydává do Brna.
V sobotu večer jsem se pak vydal s Vlastou Bakalovou a jejím manželem Jiřím zpět do Prahy, jednak proto, že co jsem chtěl vidět a slyšet, jsem viděl a slyšel, za druhé proto, že hodně mých známých již odjelo či právě odjíždělo.
Nedělní program, kde vystupovali básník Pavel Herot, básnířka Alena Vávrová, písničkář Vláďa Babnič, básník a překladatel Petr Musílek či písničkář Václav Chalupa, mi tedy unikl.
Na zpáteční cestě po D1, kde trpí všechny tlumiče a všechna auta, jsem si opět vzpomněl na slova jedné písně Pepy Nose, jak „všechno je stejné, vše je tak jiné…“ Dálnice v naší zemi sežerou více než pověstný Otesánek, přesto stav vozovky je tristní. Člověk by i platil daně rád, ale chtěl by vidět, že jeho daně jdou na něco smysluplného, po čem se dá aspoň šlapat a jezdit.
Ještě teď si všechny dojmy z Literární Vysočiny srovnávám v hlavě a vím, že mám na co vzpomínat.