Název této povídky je překlad kletby, která prý pochází z Číny. V ní někoho přeje svému nepříteli život v takové době, o které píšou noviny. Je to doba válek, epidemií, hladomoru a podobně. Noviny nebudou psát o době míru, kdy se nic neděje a lidé mohou spokojeně žít. Historie nabízí nespočetné příklady “zajímavých dob“. Jen ve dvacátém století jsme měli dvě světové války, epidemii španělské chřipky, kdy zahynulo 20 milionu lidí, hladomor v třicátých letech na Ukrajině, systematické vyhlazováni Židů v koncentračních táborech, politický útlak fašistů, nacistů a komunistů, vládou podporovaný rasismus a tak dále. Není nedostatek “zajímavých dob“ ve dvacátém století a já si mám z čeho vybrat pro následující povídku. Ani nezáleží na tom, kdy a kde se stala, mohla se stát kdekoliv, kdykoliv.
 
Manželé Smithovi byli typická rodina. Měli dvě děti, Mary, které bylo 17 let, a jejího čtrnáctiletého bratr Johna. Pan Smith vlastnil železářství a celá rodina mu v něm pomáhala. Paní Smithová byla prodavačka a taky dělala účetnictví. Mary sčítala denní tržby a pomáhala mamince vyplňovat daňová přiznání. Na těchto přiznáních byly výdělky vždycky trochu smrsklé a výdaje trochu nafouklé, ale Mary věděla, že mírné podváděni na daních je Bohem dané právo vlastníkům krámů, tak nic neříkala. John dělal různé pochůzky. Obchod prosperoval a pan Smith neměl důvod si stěžovat, ale přece jenom měl trochu starostí s Mary. Jako všechna mládež jejího věku byla vzpurná a neposlušná. Co bylo ale to nejhorší, začínala mít zájem o kluky a pan Smith trnul hrůzou, ze otěhotní. To by pro ni vyloučilo nejen možnost spořádaného manželství, ale  ohrozilo i dobrou pověst rodiny a výdělky jeho obchodu. Aby zamezil takové pohromě, pan Smith navedl Johna, aby špehoval Mary a řekl mu, kam a s kým chodí. “To není žádné špehováni,“ ospravedlňoval se otec. “Já chci jenom vědět, jestli Mary nedělá nějaké hlouposti.“ John rád splnil příkaz svého otce. Špehovat svoji sestru bude jistě velká legrace.
 
Dlouho se nic nedělo, ale pak John objevil něco zajímavého. Viděl Mary, jak mluví s mladým mužem, a byl to černoch! (V tuto chvíli bych mohl černocha zaměnit za Araba, muslima, žida anebo kohokoliv z rasových nebo náboženských menšin. Nic by to v povídce nezměnilo.) John to hned oznámil otci a očekával odměnu, ale žádná odměna nepřišla. Otec byl zlostí bez sebe. Tohle bylo to nejhorší, co se mohlo stát. Věděl, že sexuální styk odlišných ras je protizákonný a kdyby někdo viděl jeho dceru s černochem a udal to policii, byl by z toho vážný problém. Byl by to konec jeho obchodu. Proto, když se Mary vrátila domů, začal s výslechem.
“John mně řekl, ze tě viděl s černochem. Je to pravda?“
“Ano, mluvila jsem s ním po basketbalovém zápase.“
“Jakém basketbalovém zápase?“
“Je školní přebor a on hraje za naše družstvo.“
“On studuje?“
“Ano, chce být učitel.“
“Někdo tě viděl s ním mluvit?“
“Samozřejmě, byli tam diváci.“
“Uvědomuješ si, co to může způsobit? Víš, že vztahy mezi běloškou a černochem jsou zakázané. Kdyby tě někdo udal, byli bychom vyřízení.“
“Já s ním nemám žádný vztah, jen jsem s ním mluvila.“
“To je jedno. Zakazuji ti se s ním znovu setkat. Jestli zjistím, že jsi mě neposlechla, já sám zavolám policii.“
 
To mělo vyřešit problém, ale nevyřešilo. Jak už jsem podotknul, Mary byla vzpurná a neposlušná a nikdo ji nebude poroučet, s kým může a nemůže mluvit. Speciálně ne, když jde o atletického mladíka, mnohem zajímavějšího než nemotorní chlapci z její třídy. Zašla za trenérem družstva, zjistila, že se chlapec jmenuje Tom, a po příštím zápase na něj počkala. Chvíli se bavili, ale Tom věděl, že je to nebezpečné. Byl si dobře vědom rasových zákonů. Nicméně byl mladý a bylo těžké odolat zájmu sedmnáctiletého děvčete. Sešli se ještě několikrát, ale pak se stalo to, čeho se Mary obávala. Když se vraceli z tělocvičny, kde Tom trénoval, viděla Johna, jak je sleduje, a věděla, že to bude žalovat otci. Příjemná procházka se změnila v trestný čin.
“Tome, je mně to hrozně líto, ale musíš utéct. Můj bratr nás viděl, řekne to otci a ten zavolá policii. Obžalují tě z pokusu o znásilnění nebo něco podobného. Musíš zmizet!“ Mary skoro brečela. Tom věděl, že má pravdu, ale také věděl, že existují organizace na pomoc mužům v jeho situaci. Běžel domů, vzal si to nejnutnější a odjel prvním autobusem z města. Proto když přišla policie, našla Tomův byt prázdný a od sousedů se nedozvěděla nic. V této čtvrti policie nemohla očekávat jakoukoliv spolupráci, a Mary všechno popřela.
 
Když se vrátila domů, otec už na ni čekal.
“Neposlechla jsi můj rozkaz!“
“Ano, neposlechla“
“Tak dobře. Ode dneška budeš jen ve svém pokoji, a kromě školy nepůjdeš nikam. Žádní kamarádi, žádné disko, nic. A až skončíš školu, půjdeš z domu pryč.“ 
 
Mary tím pádem strávila hodně času ve svém pokoji a měla hodně času na přemýšlení. Našla si v telefonním seznamu číslo daňového úřadu a cestou ze školy jim zavolala.
“Dobry den, chtěla bych oznámit daňový podvod“
Přepojili ji na příslušnou linku a Mary zopakovala:
“Chtěla bych ohlásit daňový podvod“
“Jaký druh podvodu?“
“Falšování daňových přiznání.“
“Jak víte, že byly zfalšované?“
“Dělala jsem pro ně účetnictví.“
“Dobře, a co je to za firmu?“
“Je to železářství které vlastní pan Smith v …“, a Mary řekla svoji domácí adresu.
“A vaše jméno a adresa?“
“Mary Smith v …“, a udala stejnou adresu.
“Jste snad s panem Smithem spřízněná?“
“Ano, jsem jeho dcera.“
“A to udáváte vlastního otce? Proč?“
“Ve škole nás učí, že podvody se musí hlásit.“
“Uvědomujete si, že můžete způsobit svému otci veliké nepříjemnosti?“
“Uvědomuji.“
“A přesto to chcete udělat?“
“Ano.“
“Dobře, napište nám dopis s podrobnostmi a my pošleme kontrolu.“
 
Mary napsala dopis, kontrola přišla, prošla důkladně celým účetnictvím a našla nesrovnalosti. Ne takové, aby hrozilo vězení, ale dost na velkou pokutu. Moje povídka konči tak, že Tom se schovává před policii, Mary nenávidí svého bratra za jeho špehováni, nenávidí otce za to, že na ni zavolal policii, a matku za to, že k tomu všemu nechala dojít. Mary se už nemůže dočkat, až odejde. Rodina nenávidí Mary, že je udala daňovému úřadu. Všichni žijí v zajímavé době.