Stiskla kliku a otevřela dveře do dětského pokoje. Včera večer, když se Annie dívala na nějaký americký seriál v televizi, si dala si záležet, aby panty dveří do jejího pokoje důkladně namazala. Teď tedy zůstaly naprosto tiché. Jen klika tiše cvakla, když ji pouštěla. Někdy měla pocit, že pohybovat se tiše uvnitř je mnohem těžší, než když se snažila neslyšně našlapovat venku, v přírodě. Do pokoje mezi napůl zataženými závěsy pronikalo slabé nažloutlé světlo ze vzdálené pouliční lampy. Osamělé světlušky v roztrhané ranní mlze. V úzkém. Obloha venku byla ještě tmavá, obzor už ale začínal získávat zelenomodrou barvu, ten zvláštní těžko popsatelný odstín, který se nad horami objevuje ve chvíli, kdy černočerná noc začne poprvé ztrácet sílu. Trochu takovou, jakou mají listy hlošiny brzy na jaře.

Žena se zastavila na prahu a několikrát zamrkala, aby si zvykla na šero uvnitř. Bála se, že v šeru došlápne na nějakou hračku a probudí Annie předčasně. Krok po kroku šla směrem k její posteli, našlapovala zlehka, pomalu přenášela váhu, chlupatý koberec její kroky částečně tlumil, přesto byla ve střehu, aby dřevěná podlaha pod kobercem nevydala ani hlásku. Nakonec si přidřepla vedle postele. Dostatečně blízko, aby ji dívka viděla hned, jak otevře oči, a zároveň dostatečně daleko, aby ji hned nevyděsila. Annie ležela schoulená na boku, zachumlaná do peřiny. Její cíp objímala oběma ručkama a zatáhla si ho až pod hlavu jako polštář, zatímco na druhé straně zpod peřiny jí vykukovalo holé chodidlo. Žena ji chvíli mlčky pozorovala, z jejího pravidelného oddychování cítila zvláštní klid a samotnou ji to nutilo k úsměvu.  Nakonec položila ruku na její rameno a čekala. Mohla by maličkato zatřást, ale k dnešku patřila trpělivost. I pro ni. Annie sebou neklidně zavrtěla, chvíli to vypadalo, že se jen převalí na druhý bok a bude dál pokračovat v klidném spánku, nakonec ale přece jen pootevřela jedno oko, možná je v polospánku, ale i to stačilo, aby uviděla, kdo klečí přímo vedle její postele. Žena si všimla, jak Annie v očích zazářili nadšené jiskřičky. Malé ohníčky v rozespalých očích, jak květy máku v rozlehlých lánech zeleného ječmene, mizející ve větru. Rychle přiložila prst ke rtům, aby zabránila případným otázkám, které by narušily ranní ticho. Annie přikývla a naznačila, že dneska má ústa na zámek. Trošku nemotorně se vyhrabala z peřin, přesně jak je to typické pro člověka, kterého probudí uprostřed noci, a musí rychle vstát. Nakonec konečně našla rovnováhu, odhrnula si vlasy z obličeje a posadila se na matraci. Nohy spustila k zemi. Bezděky natáhla špičky, aby se snad alespoň trochu dotkla prstíky dřevěných prken. Čekala. Bez hnutí, nervózně narovnaná, s očima upřenýma na ženu. Obě na sebe hleděly naprosto tiše. Trvalo to jen pár vteřin, v šeru se to ale Annie muselo zdát jako věčnost. To žena dobře věděla, zároveň si chtěla být jistá, že to maličká zvládne. Nemělo by smysl pokračovat, pokud nevydrží teď jen pár vteřin bez hnutí a potichu sedět. Pořád si nebyla jistá, jestli ji nepřecenila. Nebyla Annie přece jen ještě malá? Neviděla v ní jen to, co sama vidět chtěla? Teď, když holčička seděla před ní, na posteli plné plyšáků, v růžovém vytahaném pyžamu se zářícími písmeny nějaké anglické dívčí kapely, ztratila jistotu, kterou ještě včera měla. Maličká Annie. Měla ji raději než ostatní. Dřív se ještě pokoušela ke všem dětem chovat stejně, přála si, aby svoji lásku k dětem uměla spravedlivě rozdělit. U Annie to ale z nějakého důvodu nešlo.  Nakonec se tedy spokojila s tím, že se alespoň snažila, aby to nebylo tak nápadné. Přesto právě Annie chtěla dnes vzít na zvláštní výlet, na který obvykle brala děti mnohem starší. Annie stále seděla bez hnutí, zadržovala i dech, který ji kvůli čím dál větší nervozitě začínal zrazovat. Žena se usmála a Annie ji úsměv ihned opětovala. Rázem jako by z obou spadlo nějaké vnitřní napětí, dívka zhluboka vydechla a našla si pohodlnější pozici. Pomohla jí se obléct. Neonové oblečení Zara alespoň pro dnešní den nahradí světlé pastelové barvy lněného trička a krátkých kalhot bezejmenného výrobce a designové tenisky puma se svítícími tkaničkami obyčejné sandály se suchým zipem. Ne že by na oblečení příliš záleželo, u člověka je důležitější co ukrývá v sobě než co má právě na sobě... Dnes ale potřebovala, aby s sebou měly co nejméně věcí, které by na sebe strhávaly pozornost. Dělaly vše stále za šera. Oči ženy už tmavému pokoji byly přivyklé, Annie ale zrychleně dýchala. Žena dobře věděla, jak je nervózní, trochu vyděšená z neznámého i ze tmy a šera, které stále skrývalo obrysy pokoje, na který byla jinak zvyklá. Jsou ptáčata nervózní, když mají poprvé zkusit svá křídla a vyletět z hnízda? Nebo tak bezmezně rodičům věří, že skočí do prázdného prostoru s naprostým klidem a vírou, že to prostě bude fungovat? Chtěla od Annie skoro takový krok do prázdna. Dívka teď stála oblečená uprostřed pokoje a přešlapovala z jedné nohy na druhou, rukávy mikiny si přetáhla přes prsty, jen konečky žmoulala okraje rukávů. Skoro jako by se chtěla celá schovat. Chytila ji přes rukáv za ruku, aby ji alespoň uklidnila, cítila, jak se celá třese. Jak lístky osiky ve větru podzimního odpoledne. Nervozita a strach si s ní očividně hrál víc, než na ni na pohled bylo znát  Zároveň z ní ale cítila nevýslovnou a bláznivou radost. Naznačila jí, aby zavřela oči. Váhavě poslechla, uklidnila se ale, když ji žena chytila za obě ruce a vedla tichým ještě spícím domem ven. Všichni ostatní obyvatelé měli ještě hlubokou noc. Jen kočka se prosmýkla těsně před nimi, vyrušená v království, které většinou v noci patřilo jen jí. Annie neobratně ťapala po kobercích a dlažbě, pevně se držela ženiných rukou, jak batole, které se právě učí chodit po dvou. Dnešek měl být i o vzájemné důvěře. Annie věřila ženě, že ji provede skrz případná nebezpečí, žena zas důvěřovala dívce, že se nebude snažit podvádět a nechá zavřené oči. Ještě včera přemýšlela, jestli jí raději přes oči nezaváže šátek, teď byla ráda, že to neudělala. Důvěra musí být vzájemná. Loktem otevřela dveře ven. Annie sebou trhla, když na tváři poprvé ucítila závan studeného větru. Až skoro do půlnoci pršelo, vzduch tak byl chladný, vlhký. Z ulic a z nedalekého parku tak zdvihal drobné obláčky mlhy, které se jak řeka přelévali od jednoho naroží k dalšímu. Nic z toho Annie neviděla, poslušně stála se zavřenýma očima a trochu se třásla zimou. Poslušně, jak panenka, skoro v pozoru. Kdesi v dálce spustily svůj ranní koncert žluny. Jejich nezaměnitelný hlas se nesl přes ještě spící civilizaci. Vzdáleně připomínal Vivaldiho koncert G-Dur. Vnímala to Annie? Bylo to něco tak slabého a vzdáleného a Annie byla tak nervózní. Žena se jen krátce zahleděla k východnímu obzoru. Obloha pomalu začínala získávat odstín zralých meruněk, nebude trvat dlouho a rozzáří se světlem nového dne. Měly by si pospíšit. Pomohla dívce do auta a sama si sedla na místo řidiče. Neměla ráda dopravu. Svět se však příliš změnil od chvíle, kdy se sama nechala se zavřenýma očima vést ranním úsvitem. Ohlédla se na Annie. Seděla rovně, strnule, dech už se jí trochu uklidnil, ale stále z ní cítila napětí, které jí svíralo droboučkou hruď a bránilo se z hluboka nadechnout. Oči držela křečovitě zavřené, žena si však byla jistá, že větší úsilí ji stojí zůstat potichu. Nastartovala a vyjely do ještě opuštěných ulic. Zvuk motoru všechno přehlušoval. Tu a tam chytila Annie za ruku, aby ji ujistila, že je vše v pořádku, každý dotyk ji vždy opětovala nesmělým úsměvem. Zároveň se tak chtěla ujistit, že ji houpavé kolébání auta a monotónní hučení motoru zas neukolébalo k spánku. Annie ale vnímala. Seděla schoulená na příliš velké sedačce, volnou rukou svírala bezpečnostní pás, vypadala tak zranitelně… 

Silnice se točila ven z města, v několika serpentinách stoupala nad údolí, domy postupně nahradila pole, a i ta nakonec ustoupila loukám, polím a lesům. V tuhle denní dobu byl tenhle kout opuštený. Nepospíchala. Jednak se při řízení rozhodně necítila ani po těch letech příliš jistě, jednak nechtěla přejet odbočku. Včera si tuhle cestu projela, ale po tmě vše vypadalo jinak. Konečně. Po pravé straně zahlédla malý mostek. Ještě víc zpomalila a sjela z hladké asfaltky na nezřetelnou polní cestu. Auto sebou házelo ze strany na stranu. Žena kontrolovala víc Annie než cestu před sebou, ta se dál křečovitě snažila udržet oči zavřené, i když ji instinkt velel něco jiného. Auto poskakující ve vyjetých kolejích s ní házelo ze strany na stranu. Navíc noční bouřka a déšť na cestu shodil velké větve, žena jela skoro krokem a i tak jí dalo hodně práce zůstat všemi čtyřmi koly na zemi. V oslnivé záři reflektorů každý strom, každý kámen i každá prohlubeň za sebou zanechávala temně černé stíny. Celý les vystoupil v zvláštním kontrastu světla, před kterým musela přimhouřit oči, a bezedné neproniknutelné tmy. Skoro byla ráda, že má Annie oči zavřené, les byl v dvou kuželech světla opravdu strašidelný. Konečně byly v cíli. Žena zastavila u drobných vrátek s vybledlou zelenou cedulkou, zhasla světla a vypnula motor. Burácení ustalo a vše se zas topilo v ranním šeru a a tichu. Chvíli jen seděla a plnými doušky v sobě si užívala ticha a klidu. Skrz stromy už prosvítala světlejší obloha, brzy bude svítat. 

"Annie, nespíš?"

Annie seděla vedle ní, ztuhlá napětím. Nevěděla, že už dojely na místo. Snad ještě čekala, že žena znovu nastartuje a ještě dál se budou houpat po nerovné silnici. Při oslovení tak sebou trhla, lidský hlas ji najednou vyděsil. Zavrtěla hlavou. Žena ji s úsměvem sledovala. I v šeru dovedla rozeznat, jak nervózně dýchá a jak se jí mírně třesou ruce. Ale stále držela poctivě oči zavřené. Klobouk dolů.

"Teď je poslední šance se rozmyslet, jestli to chceš zkusit. Jestli si myslíš, že nejsi připravená, můžem se teď ještě vrátit domů a zkusit to někdy jindy. A vůbec nic se nestane."

Annie se prudce nadechla, jako by chtěla něco říct, ale nakonec jen znovu rezolutně zavrtěla hlavou.

"A pamatuješ si, jak jsem říkala, že když začneme, nejde jen tak skončit. Nejde říct, že tě bolí nohy, že máš hlad, že se bojíš nebo že tě to nebaví. Kdykoli můžeme samozřejmě jít domů, ale nikdy se sem pak už nevrátíme, abychom to dokončily. Je to jasné."

Annie okamžitě přikývla.

"A chceš pokračovat?"

Další přikývnutí, už ne tak rázné. Annie zvážněla. Svaly doteď napnuté nervozitou ochably a Annie byla na svém sedadle schoulená, jako by ji až teď došlo, že to je opravdu její jediná šance to zkusit. Ať to bude cokoli. Mohlo se to zdát kruté, dát ji jen jednu šanci. Ale jen poprvé to fungovalo. Jen poprvé dovedl člověk v dostatečné nevědomosti vystoupit ze své komfortní zóny a nechat hloupý moderní svět za sebou. Buď to zvládne teď nebo nikdy… Ale žena Annie věřila. Rychle vystoupila, obešla auto a otevřela dveře spolujezdce. Znovu si přiklekla a chytla Annie za obě ruce. Annnie se opět nesměle usmála.

“Zvládneme to. Neboj se! Pojď. Ještě chvíli drž zavřené oči.”

Pomohla Annie se postavit. Její nohy zvyklé na tenisky a městské vydlážděné chodníky chvíli hledaly rovnováhu na lesní cestě. Žena ji držela za obě ruce, dokud nenalezla v sandálích pevnou půdu pod nohama a nedokázala stát i bez její pomoci. Sama vedle ní stála bosa. Zem byla chladná, všechna voda ze včerejších dešťů už se vsákla, jen na úplném povrchu zůstala vrstvička se zbytky rosy, která se lepila na chodidla. A i ta za chvilku zmizí. Měkká zem bez sebemenších obtíží držela jejich váhu. Ještě chvíli zůstaly stát u auta. Les kolem nich byl tichý. Přesto tu a tam někde zavrzal strom, zašumělo listí, spadla šiška nebo pípnul osamocený pták. A z dálky sem jen jako ozvěna doléhalo slabé šumění vody na neviditelných kamenech. Žena měla pocit, že zaslechla i nějaký padající kámen, který shodilo neopatrné zvíře. A věděla, že nic z toho si Annie neuvědomuje, pro ni je to jen ticho, bez muziky, bez televize, bez rádia. Třeba se to dneska změní. Annie teď už stála sama, žena viděla, jak moc se snaží uklidnit dech a skrýt strach z toho, že neví kde je a co se kolem ní děje. Tentokrát ji chytla jen za jednu ruku a udělala první krok. Annie ji váhavě následovala. Její první kroky byly vratké, kamínek, větvička i šiška dokázaly z hliněné pěšiny udělat překážkovou dráhu. Je těžké jít neznámou cestou po slepu. Žena ji ale držela za ruku pevně a dokázala tak zabránit pádu. Po pár krocích získala i se zavřenýma očima jistotu. Země se jí pod nohama jako zázrakem přestala houpat a i šišky dokázala z toho nepatrného tlaku na špičce boty odhadnout a včas přenést váhu tak, aby nekopýtla a zůstala na nohou. Žena si všimla zvláštního úsměvu, který se Annie najednou objevil na tváři. Už se úplně uklidnila, beze strachu se nechala vést a volnou rukou přestala hledat v temnotě kolem sebe. Nešly nijak rychle. Žena se snažila držet volné tempo, maximálně jeden krok za dvě vteřiny, v duchu si do rytmu notovala starou dětskou písničku. Konečně za ohybem zmizelo auto i polní cesta, po které přišly. Když se teď rozhlédla kolem sebe, všude byl jen les. Annie stále poctivě držela zavřené oči. Pošeptala jí, že teď už je může otevřít. Annie se rázem zastavila. Mžourala do nastávajícího úsvitu. I když ještě bylo šero a velká část oblohy byla zakrytá korunami stromů, na chvíli si před tím nenadálým světlem zaclonila oči. Několikrát zamrkala. Když oči zavírala, byla ve svém pokoji, teď se najednou všechno změnilo. Rozhlížela se kolem sebe, kam až dohlédla se táhl borovicový les. Stáli na hliněné, mírně stoupající pěšině, která se kousek nad nimi ztrácela mezi stromy. Nikde ani známka po přítomnosti jiných lidí. Žena se také zastavila. Teď šlo o všechno, tohle byl ten okamžik, kdy se bála, že to maličká Annie vzdá. Doufala, že ji opravdu nepřecenila Viděla v jejích očích zklamání a nepochopení. Jako by ji v tu chvíli byla schopná číst myšlenky. Les? Vždyť je to jen obyčejný les. O co tady jde? To budeme celý den chodit po lese? Po generace se chodí jen do lesa? Rozhlížela se kolem, snažila se najít to, co na tomhle lese bylo tak specifické, že si zasloužil takové tajemství kolem sebe. Nakonec očima spočinula na ženě. Místo vysvětlení ale dostala jen další znamení, aby byla potichu. Pokoušet se cokoli vysvětlit slovy nemělo teď žádný smysl. Jsou věci, které člověk musí zažít sám, aby je pochopil. Žena si v duchu říkala, že by jí teď mohla ukázat dva tucty odstínů zelené a hnědé, od fluoreskující smaragdové na ještě mokré trávě přes modrozelenou na kapradinách, až po skoro šedomodrou na lyšejnících, že by jí mohla ukázat mravenčí dálnici, veverku, která se vysoko nad nimi ukrývala mezi větvemi a čekala, až opustí její území. Nic z toho by ale v tuhle chvíli nezměnilo názor malé holky na to, že je to obyčejný les. Annie se na chvíli zarazila, jako by se snad na něco chtěla zeptat, místo toho nakonec jen ale slabě pokrčila rameny a zůstala stát. Natáhla k ní znovu ruku, dívka ji ale tentokrát nechytila. Když se znovu vydali na cestu, nadšení, obavy a stres vystřídal klasický znuděný výraz. Zmizel i ten zvláštní úsměv, který Annie měla na tvářích, když zvládla první kroky po pěšině se zavřenýma očima. Místo teď toho několikrát ospale zívla, jak se na ni projevovala ospalost z brzkého vstávání. Ale šla dál! Ťapala! Žena měla bláznivý pocit, že kámen, který ji spadl ze srdce, musel být slyšet i v reálném světě. Stoupali lesem mlčky. Annie se držela půl kroku za ženou, myšlenkami byla ale očividně daleko, snad zpět v posteli, v dosahu mobilu, wifi a vychlazené coca coly v lednici. Ještě před chvilkou mezi nimi dvěma bylo zvláštní pouto sounáležitosti, dokud naplno pracovala její fantazie, byly sobě tak blízko. Teď ale cítila, jak jsou si zas vzdálené. Když tu šla sama, byla taky taková? Vzdorovité medvídě, které raději třikrát spadne do řeky než aby poslechlo starší a zkušenější? Její vlastní vzpomínky už byly příliš vzdálené. Natáhla k Annie opět ruku, ale ta stále dělala, že ji nevidí. Ani když pěšina plynule přešla v kameny a skály, nenechala si pomoct. Žena šla stále bosa, našlapovala tiše, aby ani větvička se pod jejíma nohama nezlomila, aby ani kamínek nezaskřípal po podloží. Annie si to pravděpodobně sama neuvědomovala, ale i ona postupně dělala nevědomky kroky tišší a tišší. Stromy se tu rozestoupily a odhalily skalnatou plošinu otevírající se k východu. Obloha už hrála všemi barvami, od černé a tmavě modré na západě, přes zelenou, žlutou, oranžovou, až skoro nad obzorem přecházela do bílé. Přes to vše plulo několik posledních krajek roztrhaných mraků, zatím ještě tmavých, brzy i je ale sluníčko ozáří a získají beránkově bílou barvu. Došly až na kraj skalní plošiny. Žena Annie naznačila, ať si sedne na nějaký kámen, sama pod sebe složila nohy a usadila se v malé prohlubni. Annie ji následovala s očima zvednutýma vsloup. Ostentativně drkotala zuby, i když zima jí už být nemohla. Rukama neustále zajížděla ke kapsám, jako by hledala mobilní telefon… Nakonec si i ona našla svou pozici. Zdálo se, že celá příroda čekala jen a jen na ni, jen co dosedla se v dálce v jedné úžlabině mezi dvěma vysokými kopci objevil malý zářící bod. Zvětšoval se nebývalou rychlostí. První dnešní sluneční paprsky dopadaly na krajinu, zahalenou ještě tu a tam mlhou, vše, co jim stálo v cestě, teď za sebou táhlo dlouhé rozmazané stíny. Annie se pořád snažila ze všech sil nedávat na sobě nic najevo. Když však sluneční kotouč vystoupil nad obzor celý a začal zahřívat krajinu, i ona se zatajeným dechem hleděla k východu. Dokonce se postavila, aby viděla, kam až sahá stín z protějších skal - a zda i ona má teď svůj. Už musela přivírat oči, aby se do slunce mohla dívat. Svět se rozjasnil. Ještě to nebylo to zářivé denní světlo, vše mělo jen zvláštně měkkou oranžovo žlutou barvu. A v té chvíli se ze stromů nedaleko ozvala zprvu tichá melodie, která na sebe ale nabalovala další a další hlasy. Tentokrát spustil svůj ranný koncert hýl. Čistým, skoro flétnovým hláskem vystřihl několik přerušovaných not, aby pak přešel do měkkého dlouhého trilkování. Annie se překvapeně otočila, zorničky měla rozšířené a zadržovala dech. Když si všimla, že se žena dívá jejím směrem, kvapně se zas otočila a nápadně dlouho zívala. Až jí samotné to už přišlo trapné a znovu zapátrala po zvuku ze stromů. Zavalitý ptáček seděl na jedné z vrchních větví, oranžovo červené břicho mu zářilo ve vycházejícím slunci. Byl to samec, žena ale pochybovala, že ho Annie vidí. K hýlovi se postupně přidávaly další a další hlasy, brhlík, kukačka, snad zaslechla i drobounkého čížka, hýl byl ale nejen nejblíž, ale zároveň měl nejpronikavější melodii. Žena se nadechla, aby něco řekla, Annie si ale sama rychle dala prst přes rty. Byl to jen instinktivní pohyb, za který se dívka okamžitě zastyděla, poslouchat však nepřestala. Žena v duchu děkovala bohu. Věděla, že jsou v ptačí rezervaci, a že ptáci jsou nejlépe slyšet hned po svítání. I tak i jí samotné to přišlo neskutečné. A snad nikdy neslyšela ještě hýla zpívat tak krásnou melodii. Ještě neuvěřitelnější jí ale přišla rychlá změna v chování Annie. Ta seděla dál na vyvýšeném kameni, rukama objímala kolena a tiskla si je k tělu a fascinovaně poslouchala. Jak se slunce opíralo do chladných svahů a ohřívalo vzduch, zvedl se slabý vítr, dost silný ale na to, aby Annie rozcuchal dlouhé vlasy a nafoukal jí je do tváře. Připomínala jedno z těch mnoha švýcarských dětí z hor, které na svých obrazech navždy zachytil Albert Anker. Najednou vypadala mnohem drobnější a zranitelnější. Oči se jí vodově leskly, drobná slzička jí stekla až na tvář. Tenhle okamžik v Annie musel vyvolat nějakou vzdálenou vzpomínku, žena však neměla tušení, jakou. Ať to bylo jakkoli, vzdálená vzpomínka způsobila, že se Annie definitivně přestala schovávat za masku nezájmu. Žena se obezřetně postavila. Na chvíli pocítila v kolenou přicházející stáří. Annie pohledem protestovala, bylo jasné, že ještě nechce jít dál. Ale žena to ještě v úmyslu neměla. Místo toho vytáhla odkudsi malý látkový pytlíček. Na dlaň si z něj nasypala několik zrníček prosa, jeho žlutočervené kuličky v stále ještě nově zrozeném slunci vypadaly mnohem barevnější než v kuchyni, ozářené zářivkovými světly. Ukazováčkem projela mezi zrníčky, jako když maminka s dcerou hrají vařila myška kašičku. Cítila všechny drobné nedokonalosti na jejich povrchu, odlupující se slupky i drobné kamínky, které se mezi zrníčka dostaly. Nakonec jich několik vyrovnala na plochý kámen jen pár  kroků od nich, a pomalu, pozpátku se zas vrátila k Annie, sedla si na zem mnohem blíž k ní. Pytlík se zrním  nechala ležet před nimi na zemi, tak, aby na něj Annie dosáhla. Vycházející slunce už ji v tu chvíli hřálo do tváří, nastala ta zvláštní část dne, kdy se člověk ještě trošku klepe zimou ve studeném vzduchu, a zároveň cítí příjemné teplo od paprsků sluníčka. Podívala se na Annie, v její tváři viděla zmatek a zas opět lehký snad už skoro pubertální nadhled (i když na pubertu snad má Annie ještě hodně času). Jako by jí opět četla myšlenky. Ty si opravdu myslíš, že když tu nasypeš nějaké zrní, že ptáci přiletí až k tobě? Dřív by možná měla stejný pocit. Kdyby se o to pokusila kdykoli jindy, sama, nepovedlo by se jí to. Ale věděla, že když si něco v hloubi duše přeje, příroda jí pomůže. Příroda a Bůh. V takových chvílích vždy vyslechl jeí prosby. A tak byla si jistá, že dnes se nějaký pták odváží sletět ze stromů až přímo k nim. Jak začínal nový den, ticho, do kterého zněl nejdřív jen zpěv okolních ptáků, začala doplňovat celá kakofonie všech možných zvuků. Příroda se probouzela do nového dne. Nevěděla, jestli ptáci ztišili svou ranní písničku a šli shánět snídani, nebo je jen přehlušili ostatní. Ze stejných míst, odkud před chvílí poslouchaly hýla, teď znělo hluboké mručení a bzučení včel, tu a tam přerušované vrzáním stromů ve větru. Byla si jistá, že to zvláštní škrábání, které k nim tu a tam doléhalo, je veverka, která, schovaná mimo jejich pohled, spokojeně chroupe semínka ze šišek. A nakonec ten neurčitý sotva slyšitelný zvuk. Jenom vlastně takový šum, šustění v trávě. Pokud se sesune z malého kopečku mezi dvěma stébly trávy jedna jehlice, na kterou neopatrně šlápl nějaký mravenec, nevšimne si toho nikdo. Když se ale armáda nohou, nožek a dalších končetin začne prodírat miniaturní džunglí, když se mravenci, brouci, pavouci i stonožky v celém lese dají do pohybu, zachytí ten zvuk i lidské uši. I to Annie dneska ukáže. Ale ne teď. Teď se celou svou myslí soustředila na přivolání alespoň jednoho ptáka. Nepochybovala, že se tak stane. Jen potřebovala, aby se tak stalo dřív, než přestane na Annie působit kouzlo východu slunce. Nejprve to bylo jen několik zvědavých jedinců, kteří jim přeletěli nad hlavami. Bylo to tak rychlé, že nedokázala poznat, kdo to byl. Možná si všimla červeného břicha, ale to mohla být stejně tak dobře červenka, brhlík i hýl, kterého před chvílí poslouchali. Ať to byl kdokoli, zmizel v korunách stromů. A pak se objevil. Nepřiletěl, jak čekala. Přihopkal po kamenech. Obezřetně se rozhlížel, černou hlavičku natáčel na stranu a ukazoval své cihově oranžové peří. Kolik jemnozrnné a hrubozrné rumělky museli smíchat staří Římané v Pompejích, aby natřeli své domy zářivou červení. Kolik pigmentů z oxidů železa a kadmia potřeboval El Greco, aby namaloval Svlékání Krista. A maličký hýl před nimi si vůbec neuvědomoval, že svým zbarvením by mohl soupeřit s nejkrásnějšími obrazy v světových galeriích. Zavalitým, skoro až vypaseným tělíčkem by si nezadal s barokními anděly nebo Willendorfskou Venuší, přesto se pohyboval s elegancí baletky. Zastavil se před hromádkou prosa, očividně i jemu přišlo zvláštní, že tady, na hřeběni kopců, jsou zrníčka něčeho, co běžně roste v údolích. Annie se ani nepohnula. S pootevřenou pusou civěla na ptáčka, který teď hopkal sotva 2 metry od ní. Hýl postupně spořádal všechna zrníčka a rozhlížel se, jestli tu není ještě jedna kouzelná hromádka. Žena Annie beze slov naznačila, aby vzala pytlík a další hromádku nasypala sama. Jakmile se však Annie narovnala, aby se natáhla pro proso, hýl s poplašeným trilkem několikrát poposkočil a odlétl. Žena zaslechla tichý povzdech, upřímný, tak netypický pro rozmazelného človíčka, jakým Annie byla. Jen jí naznačila, aby ještě chvíli byla potichu. Hýl je jeden z nejzvědavějších ptáků, byla si jistá, že se brzy vrátí. Annie se ale začínala třást. I když vzduch už měl příjemnou teplotu, ze skal a kamenů, na kterých seděly, stoupal stále chlad. Ženě připadal příjemný, pro dětské tělíčko zhýčkané vanou plnou horké vody a topením puštěným neustále na maximum, byl ale skoro sněhovou plání. Annie se snažila očividně třes přemoci, očima hypnotizovala svou hromádku prosa, ale začínaly jí už i drkovat zuby. Teď to nebylo ale předstírané… Jestli se hýl brzy nevrátí, budou muset rychle jít dál. Od skal šel chlad… Žena zavřela oči a v duchu prosila přírodu, aby udělala ještě jeden takový malý zázrak. Tentokrát se hýl objevil na druhé straně skalnaté plošiny. Žena si všimla, jak pečlivě sleduje Annie, jako by se chtěl ujistit, že ten obří tvoreček s maličkatými křídly bez peří pro něj nepředstavuje riziko. A co víc, nebyl sám. Žena nevěděla, odkud se objevil druhý ptáček, najednou tu však byl. Břicho měl obyčejně hnědé.Že by si hýl přivedl partnerku? V duchu se žena zasmála té představě. Hnědý ptáček zvědavě nakoukl do jedné prohlubně, ve které zůstala malá kalužka ze včerejšího deště. Načepýřil se, roztáhl křídla až bylo vidět načechrané bělavé prachové peří. Spokojeně pípnul a důkladně se v maličké loužičce vykoupal. Když se oklepával a čistil si peří, i on si prohlížel Annie. Žena se sama sebe ptala, jestli už je sama tak propojená s přírodou, že ji jako nebezpečí neberou. Opravdu, jí si ani jeden z ptáčků nevšímal, jako by snad byla jen divným neživým keřem. Oba doskákali až k hromádce prosa a tentokrát bez okolků se do ní pustili. Annie se ani nepohnula. Její pozornost ale cosi odvádělo, ptáčci poskakovali jen metr od ní, dívka se ale neklidně vrtěla, měla mělký, trhaný dech, pevně stisknuté rty a obličej už jí trochu červenal. Kýchnutí se neslo daleko. Oba ptáčci vyděšeně vzlétli, ještě zakroužili oběma nad hlavou, než zmizeli v  korunách. Žena věděla, že už se nevrátí. Tím zvukem porušili ticho rána, upozornili na svoji přítomnost. Teď už v očích okolí nebyly jen pozorovatelkami, které se vyklubaly z noční tmy, staly se predátory, se kterými měla příroda své zkušenosti. Jako by i zpěv ze stromů ztichl. Annie už nedokázala přemoct chvění. Ještě několikrát zakašlala, skrývané škrábání v krku se dralo na povrch v mocných záchvěvech. Žena sundala šátek, který měla přes ramena, došla k Annie a zabalila ji do něj. Lněná látka je sama o sobě magická. V parném horku chladí a teplo odvádí, zatímco když je zima, dokáže zahřát lépe než mikiny. Chvíli přemýšlela, že Annie obejme. Nakonec ale přece jen dala přednost určitému odstupu. Sedla si přímo proti ní, s nohama zkříženýma pod sebou a rukama volně v klíně. Ptáci nad nimi obezřetně mlčely.

"Annie." Žena její jméno sotva zašeptala, ale dívku i to dokázalo skoro vyděsit a na svém kameni až mírně nadskočila. Upřela na ženu své blankytně modré oči. Přemýšlela, že ji dnes asi poprvé vidí bez křiklavého make-upu na tvářích, fialových očních stínů, nepoužila rtěnku ani řasenku a v jednobarevném tričku připomínala obyčejné děti devatesátých let. Možná dokonce poprvé, co ji žena znala, vypadala skutečně na svůj věk. "Annie, v pořádku?" Počkala, až dívka přikývne. "Už asi tušíš, o co dnes půjde. Skoro přesně tam, co sedíš ty, jsem seděla i já, před strašnou spoustou let. Vzala mě sem moje maminka, aby mi ukázala, že ona, já, ty, všichni lidé na světě, jsou součástí jedné přírody. Že přírody se nemusíme bát, nemusíme se schovávat za zavřenými dveřmi, když je venku tma. Dneska budeme v takovém jednom malém kousku přírody celý den. Možná to zní jako děsná nuda. Ale když před chviličkou vycházelo slunce a slyšela jsi zpívat ptáky, jak ti bylo?”

Annie několikrát zamrkala a podvědomně narovnala záda. Žena se musela usmát, když viděla, jak se dívka nadechla, ale nevychrlila předem naučenou odpověď. Místo toho zjistila, že ji chybí slova pro to, co by chtěla vyjádřit. Očima přejížděla po okolí, dívala se k východu, jako by chtěla vrátit okamžik, který tu byl před chvilkou. Žena ji nepřerušovala, nechtěla na ni ani naléhat. I kdyby jí neodpověděla nic, už tahle chvíle stála za to. Annie zorničky konečně přestaly těkat po okolí, jak se jí v mysli konečně vybavila nedávná vzpomínka. Seděla nehybně, skoro se strnulým výrazem a nepřítomným pohledem, ale podle nenápadného bezděčného úsměvu ženě bylo jasné, že právě znovu prožívá to pro ni zvláštní a trochu kouzelné ráno. Ale ani pak, když se probrala a začala zas vnímat přítomnost, správná slova najít nedokázala. Bylo to o to těžší, že to měla být její první slova dnes. Snad až trochu rozzlobeně, možná vyčítavě, se na ženu dívala. A jde na to vůbec odpovědět? Nebo mě jen zkoušíš a necháš mě se trápit. 

“Půjdeme?” zeptala se náhle žena a pro Annie to bylo ještě větší překvapení. Bylo tak snadné v ní číst jak v otevřené knize. Copak nechceš slyšet moji odpověď? Copak není důležité, co řeknu? Žena poznala i jak v ní pomalu klíčí nepochopitelný vztek. Podle toho, jak se ale stále ohlížela k místům, kde ještě ležela poslední zrníčka prosa, ale v hlavě stále slyšela melodii, která všechny její pocity teď překrývala. Pomohla jí se postavit, i za tu krátkou chvilku si zvládla nohy přesedět, v konečcích prstů ji mravenčilo a zem pod nohama vůbec necítila. Annie několikrát klopítla, než v nohou našla ztracený cit. Jak sestupovali po pěšince ze skalni plošiny, všimla si žena, jak Annie několikrát zaváhala, na chvíli jako by se zarazila, a několikrát se i ohlédla zpět k místu, kde ještě před chvíli seděla. Žena znala moc dobře ten pocit, kdy zažila něco hezkého, a i když to už bylo dávno pryč a nešlo vrátit čas, nechtělo se jí nikam jít, protože vzpomínky a hezké pocity se vázaly právě k tomu jednomu konkrétnímu místu a dokud jsme na tom místě byli, byli i hezké vzpomínky s námi. Přemýšlela, jestli právě to zažívá Annie. Kameny pod jejich nohama opět vystřídala lesní zem. Annie měla na nohou sandále, a tak to pro ni takový rozdíl nebyl, žena však šla bosa a s úlevou opět došlápla do měkké hlíny. Vždy jí připadalo, že jít v botech je jako jít se zavřenýma očima. Jako jíst čokoládu a nevědět, že je sladká, dívat se na hodinový film, do kterého režisér zkusil dostat obsah tisícistránkové knížky. Na skalnatém podloží cítila jen skálu. Tvrdou, studenou, nehybnou… Jaký rozdíl to byl proti loukám, nebo lesu, kde pod prsty cítila spadlé jehlíčí a větvičky. Annie šla za ní, stále ještě zabraná do myšlenek a pocitů, které sama dobře nechápala. Hlavu držela skloněnou. Žena ji měla chuť chytit za ruku, ale tušila, že tento zmatek si musí maličká vyřešit sama bez její pomoci. Místo toho se rozhlížela a hledala cestu dál. Odbočily z široké  pěšiny, kterou vystoupaly od auta nahoru, a následovaly nenápadnou stezku po vrstevnici. Lemovaly ji teď souvislé sytě zelené trávníky lipnice hajní, která skrývala pod svými úzkými listy celé lány lesní země. Skrz větve pak prosvítalo sluníčko a vytvářelo zvláštní kombinaci světel a stínů, která se měnila s každým závanem větru. Země trošku připomínala rozházené puzzle. 

"Klid". Dívka to slovo řekla nejistě. V tichém rannim lese se jí vrátilo s nezřetelnou ozvěnou a snad měla pocit, že ho opakují i ptáci na stromech. Kdyby mohla, vzala by to slovo zpátky a ještě chvíli přemýšlela. Sklonila hlavu ještě víc a jako by se za to styděla, dodala: "Nahoře. Když vycházelo slunce. Cítila jsem klid." Žena měla pocit, jako by se jím celým tělem prohnala opojná horkost. Měla chuť skákat do vzduchu, křičet radostí. Celá její duše pulzovala bláznivou, dětinskou radostí a musela skoro zatajovat dech, aby se nezačala smát i nahlas, nevzala Annie do náruče a nedala ji pusu. Něvěděla, jakou odpověď od Annie očekávala, ale už vůbec to, že dokázala svoje abstraktní pocity vyjádřit, jí naplňovalo neskutečnou pýchou. Nepřecenila ji! Annie oproti tomu stála zkormouceně, se sklopenou hlavou a svěřenými rameny. Když konečně oči zvedla, bylo vidět, jak se za svou z jejího pohledu primitivně jednoduchou odpověď stydí. Jakmile si ale všimla, že se žena usmívá, nálada jí poskočila o stupeň víš. Snad to byla i úleva, protože se jí nakonec na tváři objevil také radostný úsměv.