"Nazdar sousede," zaslechnu známý hlas.

Otočím se, Ota z pátého patra.  Každý hovor s ním je o vyslechnutí

nekonečného sledu stížností na každého a na vše, co se jen uděje.

V baráku, v politice, suchá niť na nikom...

"Viděl jsi toho bezďáče? Zas nám tu mezi kontejnerama udělal bordel, zmrd zasranej.

Proč potom, kurva, třídím poctivě odpad do modrýho, černýho a žlutýho?" mávne rezignovaně rukama.

"Nezajdem na dvě, sousede?" navrhne.

 Nevím proč souhlasím. Moc ho právě nemusím, ale hospoda je blízko a je jeden z posledních podzimních slunečných dnů.

 Na předzahrádce mají ještě otevřeno, ťuknem si půllitry naplněnými zdejší skvěle ošetřenou jedenáctkou.

"Nejradši bych ho do toho kontejneru narval a zavřel víko," otevírá znovu téma bezdomovce. "Proč si nenajde práci?"

"Co já vím... třeba je to nějakej inženýr nebo vědec, co jen neměl kliku. Nebo posral termín splátky v bance  a exekáč ho kouše do krku. Možná ho vypekla jeho mladá stará... To se může stát každýmu,"  tlachám, jen aby řeč nestála. Ostatně pivo je dobrý a počasí přeje.

"Každej si za to může sám," zadívá se na mě zpod hustýho obočí. "Mně by se to v životě stát nemohlo," dodává v pevném přesvědčení...
"Jo, ty v zimě nezmrzneš," dávám mu za pravdu.


Když večer vynáším odpadky, už za tmy, zastihnu  souseda, jak věší na pletivo u kontejnerů ramínko s čistými kalhotami a zánovní zimní bundou.

"Je mi to už malý," pokrčí rameny.