|
Pluješ zimou
napořád zády ke mně
se svým vlastním životem nikdy se nedozvíš proč ve mně žiješ druhý svět - občas tě přinutím vyblednout svážu tě v představách do suché kytice dám vylisovat do lékařské knihy až se trochu polámeš pak bude znovu zima vesmír se složí do oblé hladiny v kelímku v medovém nápoji utopím představu dvou dlaní pofoukám tváře který napůl oka tuším pod sladkou vůní vanilky až mý těžkopádný tělo uvnitř zazvoní - já vím má milá už se opakuju na svátky odjedeš vlakem daleko za polní výhybku nikdy ses neptala zda znám tu krajinu dodnes tam skrývám kousek ostře vyřezaných skic muže ve vojenském obleku - vím že nemáš pro mě nic co bych vnímala jako slib užiju si sníh i bez něčích ramen tak jako všechno ostatní bez jediného slova při procházce noční Prahou ulovím krásno sama se sebou s úsměvem připiju kelímkem siluetě kterou tuším v dálce mezi komíny kde se dotýkáme bříšky prstů jedné mlhy jak plujeme noční zimou
Léta Páně 2021, dne 28.11. věnováno autorem
Viviana Mori
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
