|
Hostů OnLine:
Členů OnLine:
Registrovaných členů:
Právě přihlášení:
|
|
Poskrovnu
Může slunce předstírat svou vřelost
a kus dřeva v ohništi svou ohořelost?
Letokruhy vyválely kruhy v obilí
kam?
kam jsme se pozbyli?
Do ústaté úzkosti a hrudní tísně
radost je srdíčko na hřebci a hvězdička na klisně
nebo ta co ti právě spadla do oka
ne z nebe nebo z opadavé vánoční dekorace
ale z řas někoho blízkého
kdo dokáže se neodvracet
radost je zacloněný výhled
i zatajené přání
nevinné zaváhání
a
krása
mořského ďasa
Zavřeme oči
ať vidíme dál
rozbřesk své flakóny pootvíral
a svět všude kolem sebe provoněl
od stébel trav až po cesty a po koně
mluví jazykem jenž neunaví
a šumí jako les jak potoky jak splavy
má ladnost jelenů a laní
než mezi prsty lehce zmáčkne vánek
a uloží ho v dlaních
Tu malou pozornost pro horké hlavy
|
|
|
|
|
|
|
|
Krásné, okořeněné malebností i životem
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
Děkuji za poetický komentář, básněnko. Moc mě potěšil.
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
Poskrovnu světla, nadmíru stínu, ale kdo umí lehce stisknout vánek, ten nepředstírá zimní spánek...a žije...i krokem jelením se umí vzdálit a ticho zavře v očním víčku, zdá se, že bodnem pro jehličku, tam kdesi v hrudním váčku, tak přileť lásko, přileť ptáčku...
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
Díky, Live. Pravda pravdoucí. Jenže lidstvo má tak mizernou paměť...
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
Někdy zrak ruší... Děkuji, Sendy.
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
pro mě je tahle báseň naprostá paráda. Nezapomenout, nebo se alespoň rozpomenout, že jsme uměli žít "ve svých malých euforiích". Jinak nám dnešní neustávající atmosféra strašení a strachu zasadí K.O.
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
Z návodů tvých veršovánek,
básní, zpěvů, textů, písní,
s akordy, k nimž lne můj spánek,
mezi prsty mačkám vánek,
a tak vím, jak sextu vysnít.
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
„Zavřeme oči, ať vidíme dál..." Ten kone mě přivedl k Platónovu podobenství o jeskyni. Je to, co vidíme, opravdové, nebo je to jen odraz skutečnosti? A proč zavíráme oči, abychom viděli jasněji?
|
|
|
|
