Tento příběh se stal v jedné ze zapomenutých zemí Afriky během jedné z těch občanských válek, které tak často sužují tento kontinent. Je to příběh dvou lidí: Amari, vojáka bojujícího na jedné straně, říkejme ji strana A, a Izary, manželky vojáka bojujícího druhé straně, kterou budu nazývat strana B. Před válkou obě postavy mého příběhu vedly normální, obyčejný život. Amari byl učitel, byl ženatý a miloval svoji ženu. Izara byla vdaná a milovala svého muže. Peněz nazbyt neměli, byli spíše chudí a vedli život tak, jak se dalo. Nesváry mezi oběma stranami je nezajímaly, měli dost svých starostí. Avšak vedoucím obou stran tyto nesváry poskytovaly možnost k dosažení svých cílů. Každý z nich chtěl vládnout a mít moc, slávu a peníze. Pod jejich vedením stranické nesváry přerostly do opravdové občanské války a Amari i manžel Izary byli povoláni do vojsk bojujících stran.
 
Válka se vlekla, byla krvavá a krutá. Žádná za stran neměla jasnou převahu a trvalo dlouho, než strana B dosáhla vítězství. Když válka konečně skončila, země byla zničená a polovina mladých mužů obou stran mrtvá. Amari, který byl na poražené straně, se stal válečným zajatcem. Tito zajatci byli ale další přítěží zpustošené země a nová vláda chtěla co nejdříve zajatecké tábory zrušit. Nejjednodušší způsob byl poslat zajatce zpátky domů, ale to vždycky nešlo. Válka zabíjela jak vojáky, tak civilisty, a mnoho zajatců ztratilo své rodiny. Amari napsal dopis své ženě, ale dopis přišel zpátky s oznámením, že je mrtvá. Ve městě, kde žila, bylo mnoho vražd a znásilnění. Amari, podobně jako i mnoho jiných, se neměl kam vrátit. 
 
Izara taky dostala podobný dopis. Její manžel byl zabit v jedné z posledních bitev války. Mnoho žen ztratilo manžely ve válce. Bylo také mnoho mužů, kteří ztratili své rodiny a neměli kam jít, a novou vládu napadlo, že by je mohla spojit s ovdovělými ženami. Vláda chtěla více dětí, ze kterých by vyrostli noví vojáci, a to bez mužů nejde. Proto dala ženám moznost vidět bývalé nepřátele, tak jak je pánbůh stvořil, a vybrat si. Byla v tom ale potíž. Tito bývalí vojáci mohli být ti, kteří ve válce zabili jejich manžely, a mnoho žen takový vztah odmítlo. Jiné vdovy na to přistoupily z pocitu povinnosti, že žena má rodit děti, a některé, jako Izara, toužily po pomstě. Viděly možnost pomstít své mrtvé manžely a týrat ty, co zavinili jejich smrt. Proto se Izara účastnila setkáni se zajatci, a na jednom z nich poznala Amariho. Nebyl konkrétní důvod, proč si vybrala zrovna jeho, ale umožnilo mi to pokračovat v příběhu.
 
Když se Izara rozhodla pro Amariho, dozorce ho zabalil do deky, odvezl je oba do Izarina obydlí, doprovodil je do dovnitř, vzal z Amariho deku a odjel. 
„Nedáš mi nějaké šaty?“ bylo první, co se Amari zeptal.
„Nedám. Chci, abys tady byl nahý a bezmocný. Nahý nemůžeš odsud vyjít a tohle se stane tvým vězením.“
„Proč sis mě tedy vybrala?“
„Abych se ti pomstila. Aby ses tady cítil jako mrtvý, tak jako je mrtvý můj muž. Třeba jsi to byl ty, kdo ho zabil.“
„A třeba to byl on, kdo znásilnil a zabil moji ženu.“
„Můj muž žádnou ženu nezabil, padnul v bitvě.“
„A já nezabil nikoho, byl jsem řidič v té proklaté válce.“
Chvíli bylo ticho, a pak se Amari zeptal:
„Co chceš, abych tady dělal?“
„Chci, aby ses staral o domácnost. Čistil podlahu, vařil jídlo, pral moje šaty a podobně. Potom, večer, budeme dělat děti. To je, co po mně vláda chce.“
„A když řeknu že ne?“
„Tak tě pošlu do trestního oddílu, kde vyklízejí minová pole z války. Dlouho bys tam nepřežil.“
Bylo znovu ticho a po chvíli Izara řekla: „Pojď, ukážu ti, co budeš dělat. Já jdu ráno do práce a až se vrátím, chci tady vidět čisto a připravenou večeři. Voda a elektřina se dá použít jen pár hodin denně, tak to budeš muset podle toho plánovat.“ Potom mu Izara ukázala kuchyň a společně připravili jídlo.
 
Dělání dětí odložili o pár dni, až se situace ustálila. První pokus však nebyl příliš úspěšný. Amari už dlouho nebyl se svou ženou a teď měl potíže. 
„Byl jsi i s ní taky tak nemožný?“ zeptala se Izara jedovatě. Amari věděl, že to je další způsob, jak ho urážet, tak neodpověděl. Po čase se ale jejich sex zlepšil natolik, že někdy to bylo pro Izaru téměř příjemné. Jednou, když skončili, dala se do breku. 
„Co je?“
„Chtěla jsem mít děti s mužem, kterého jsem milovala, a teď to dělám s nepřátelským vojákem.“
„Chtěl jsem mít děti se ženou, kterou jsem miloval, a teď to dělám s manželkou nepřátelského vojáka.“
 
 Jednou, když Izara odešla do práce a Amari dokončil své povinnosti, sedl si za stůl a začal psát.
„Co je to,“ zeptala se Izara když se večer vrátila.
„To je pohádka pro dětí, kterou napsali už velice dávno dva bratři, kteří žili v Evropě. Je to příběh o princezně, princi a o zlé ženě s otrávenou jehlou. Když budeme mít děti, budu jim tu pohádku vyprávět před spaním.“
Izara se na něj dlouze podívala. „Čím jsi byl před válkou?“
„Byl jsem učitel. Učil jsem malé děti od první do páté třídy.“
„A když budeme mít děti, co je budeš učit?“
„Budu je učit, aby nezačaly nenávidět lidi jen pro to, že jim to někdo přikáže.“ 
Příští den, když se Izara vrátila z práce, dala Amarimu balíček. „Rozbal to,“ řekla.
Byly to mužské šaty. Spodní prádlo, kalhoty a košile.
„Oblékni si to. Zítra tě vezmu do naší školy. Potřebují učitele.“