Dana byla mladá žena která vedla normální, dá se říct všední, život. Ve škole byla průměrná žačka a jako většina děvčat jejího věku chtěla být herečkou. To se neuskutečnilo a Dana skončila jako recepční v ordinaci domácího lékaře. Moc jí tam neplatili, ale bydlela u rodičů a mohla si většinu výdělku střádat na zakoupení bytu. Bydlení u rodičů mělo však své nevýhody. Neměla žádné soukromí, nemohla si domů přivést přítele, aniž by to matka věděla. Dana byla pořád pod dohledem. „Kdo je to ten, co tady byl včera večer? Kam jsi s ním šla? Kdy ses vrátila?“ Maminčiny otázky nebraly konce, nutnost odstěhování byla naléhavá, ale Dana neměla dost peněz ani na zálohu koupení bytu. Ke svému překvapení však zjistila, že na jeden starý dům na okraji města by jí úspory stačily. V realitní kanceláři jí řekli, že je dům prázdný a že je už dlouho na prodej. Jeden ze zaměstnanců kanceláře ji k domu zavezl, udělali prohlídku a Daně se dům líbil.  Pak, když Dana nastupovala do auta k odjezdu, přišla nějaká paní a ptala se, jestli chce dům koupit.
„Ano, přemýšlím o tom.“
„A víte, že v tom domě straší?“
„V domě straší, jak to?“
„Vlastnili ho starší manželé. On byl spisovatel a zemřel za podezřelých okolností. Teď prý jeho duch bloudí domem a mumlá něco o vraždě.“ 
„Já na duchy nevěřím,“ řekla Dana a tím diskuse skončila.
Dana skutečně na duchy nevěřila. Podepsala kupní smlouvu, zaplatila zálohu a stala se majitelkou strašidelného domu. Někdy si vzpomněla na ducha mrtvého spisovatele a představovala si, že ji bude strašit. Jeden nikdy neví, co se může stát.
 
Jednou večer si všimla, že pod dveřmi do sklepa něco bliká. Dole ve sklepě byly jen staré krámy, ale když otevřela dveře, viděla, že tam někdo sedí a zírá do plamene svíčky.
„Co tady děláte,“ zavolala.
Postava sebou trhla. „Promiňte, nezlobte se, hned odejdu,“ řekl mužský hlas.
„Co děláte v mém domě?“ opakovala Dana.
„Vyvolávám ducha mrtvého spisovatele.“
„Vy vyvoláváte ducha? Proč?“
„Abych se ho zeptal, jestli mám talent na psaní. Chci taky být spisovatel.“
Dana chvíli mlčela a pak se zeptala: „Jak jste se sem dostal?“
„Zadními vrátky. Byla otevřená.“
Daně se to zdálo značně podivné. „Jak víte, že v domě má strašit duch spisovatele?“
„Lidé mně to řekli. Celá ulice o tom mluví. Ale prosím vás, nechte mě tu ještě chvíli. Nebudu vás vůbec obtěžovat.“
Skutečně nebyl důvod, aby ho Dana hned vyhodila. „Tak dobře, dejte mi vědět, až budete odcházet.“ Nechala mladíka věnovat se svým okultním záležitostem a šla do kuchyně dát si něco k večeři. Netrvalo dlouho a návštěvník vyšel ze sklepa.
„Tak co, jak to šlo? Vyvolal jste ducha?“
„Nevyvolal. Abych se představil, jmenuji se Martin.“
„Já jsem Dana, ale nemohu říct ‘těší mě‘. Sešli jsme se za značně neobvyklých okolností.“ 
„To máte pravdu. Ale prosím vás, mohu ještě někdy přijít? Tohle byl můj první pokus.“ 
Dana trávila večery sama a možnost si s někým popovídat jí nebyla proti mysli.
„Tak dobře, za týden v touto dobou. Ale ne zadními vrátky. Zazvoníte u dveří jako každý návštěvník.“
Příští týden přišel Martin znovu, zůstal asi hodinu ve sklepě a když vyšel nahoru, jeho obličej nezářil radostí. 
„Duch se neobjevil, že?“ konstatovala Dana.
„Neobjevil.“
„Chcete, abych vám příště pomohla?“
„Vy ale na duchy nevěříte.“
„Nevěřím, ale nechám se přesvědčit. Můžeme udělat seanci. Přijďte za týden, já to připravím.“
Martin s tím rád souhlasil. Dana na duchy nevěřila, pokládala to za pouhou pověru, ale bylo jí Martina lito. Chtěl být spisovatel a potřeboval trochu pomoct. 
 
Aby mohla připravit seanci, Dana musela zjistit něco o mrtvém spisovateli. V realitní kanceláři jí řekli jeho jméno, vyhledala ho na internetu a našla tam fotku a krátký životopis. Pak uklidila sklep, doprostřed postavila stůl a dvě židle a na stůl dala fotografii spisovatele, svíčku a malou miskou skořice. Internet říká, že duchové mají rádi skořici. Když za týden Martin přišel, Dana mu vysvětlila, jak bude seance probíhat. 
„Půjdeme dolů a já zapálím svíčku. Budeme chvíli meditovat, pak se vezmeme za ruce a soustředíme se na spojení s duchem. Požádáme ho, aby oznámil svou přítomnost zakmitáním plamene svíčky. Když se to stane, musíte mít připravenou svoji otázku.“
Šli dolů do sklepa a udělali všechno, co řekla Dana, ale plamen svíčky se ani nehnul.
„Asi budeme potřebovat psychické medium,“ řekla Dana. „Chcete, abych to zařídila?“
„To bych byl moc rád.“
Dana našla psychické medium, vysvětlila účel seance a v daný večer se všichni tři sešli v jejím domě. Šli do sklepa a Martin řekl mediu otázku pro ducha. Začali seanci tím, že se drželi za ruce, upřeně hleděli do plamene svíčky a medium řeklo: „Duchu tohoto domu, oznam nám svoji přítomnost zakmitáním plamene.“ Tentokráte se plamen skutečně pohnul. Medium pak zopakovalo Martinovu otázku: „Duchu tohoto domu, řekni nám, jestli Martin má talent na psaní.“ Dlouho bylo ticho a pak hlas ze záhrobí řekl: „Martin bude známý spisovatel.“
Dále už seance nepokračovala. Medium odešlo a Dana pozvala Martina oslavit úspěch. Otevřela lahev vína, napětí ze seance se rozplynulo, nálada se uvolnila a Martin řekl:
„Ty jsi foukla do svíčky. Viděl jsem to.“
„Ano.“
„A to medium byla tvoje přítelkyně.“
„Ano“
„A řekla jsi jí, co chci slyšet.“
„To je taky pravda.“
„Proč?“
„Abych ti udělala radost.“
Martin se usmál, naklonil se k ní a dal jí krásný, dlouhý polibek.