E. M. Remarque uvádí:

 

1. úryvek Vítězný oblouk

 

     Seděl před café Fouquet. U téhož stolku jako předtím. Proseděl tu celé hodiny, pohroužen do temnot minulosti, prozářené jedním jediným plamínkem: nadějí na pomstu.
     V srpnu 1933 ho zatkli. Čtrnáct dní skrýval u sebe dva přátele, které hledalo gestapo, a pomohl jim k útěku. Jeden z nich mu v roce 1917 zachránil život v Bixschoote ve Flandřích a přinesl ho pod clonou kulometné palby ze Země nikoho, kde by byl vykrvácel, zpátky do zákopů. Druhý byl židovský spisovatel, kterého léta znal.

 

2. úryvek Nebe nezná vyvolených

 

     Trať stoupala do výše čtyř set metrů. Přiblížil se horský masív Madonie, lesy citronovníků, stříbřitě se třpytící olivové háje, pak kilometr za kilometrem zatáčky, serpentiny, vlásenkovité zákruty, létající štěrk, žhavý dech motoru, hmyz, narážející do brýlí jako střely, kaktusové křoví, zatáčky nahoru a dolů, skály, suť, pak šedohnědé staré pevnostní město Caltavuturo, prach, oblaka prachu, a náhle pavoukovitý hmyz: vůz!

 

3. úryvek Tři kamarádi

 

     „Chtěl bych být sám,“ řekl jsem.
     „Neměla by se nejprve…“ zeptal se kdosi.
     „Ne,“ řekl jsem. „Odejděte. Nedotýkejte se jí.“
   Pak jsem jí setřel krev. Byl jsem jako ze dřeva. Učesal jsem jí vlasy. Byla studená. Položil jsem jí do své postele a zahalil přikrývkami. Seděl jsem u ní a nemohl na nic myslet. Seděl jsem na židli a hleděl na ni. Dovnitř vběhl pes a usedl vedle mne. Viděl jsem, jak se jí mění obličej. Nebyl jsem s to dělat nic než naprázdno sedět a dívat se na ni. Pak přišlo jitro, a už to nebyla ona.