Kryštof chtěl být věčně mlád. To by nebylo nic divného, to chce každý, ale pro Kryštofa to nebyl jen nesplnitelný sen. On to myslel doopravdy.
 
Všechno začalo dávno, když bylo Kryštofovi něco přes dvacet let. Vystudoval archeologii na Athénské univerzitě a zadání jeho diplomové práce bylo posoudit, do jaké míry by příběhy Homérovy epické básně Odysea mohly být pravdivé. Byl to zajímavý námět, Kryštof práci dobře napsal, obhájil ji a vedoucí katedry mu nabídl místo asistenta na katedře archeologie. Kryštof nabídku přijal. V té době také našel lásku svého života, Marii. Pak ho potkalo další štěstí. Byl přijat do expedice na bájný ostrov Ogygia, dnešní Gozo u Maltského souostroví, kde podle Homéra Odysseus strávil sedm let s nymfou Calypso. Ta mu slíbila věčné mládí, když s ní zůstane, ale po sedmi letech se Odysseus vrátil domů ke své žene Penelopě. 
 
Kryštof se těšil na návštěvu ostrova, bylo to místo, o kterém psal ve své disertaci, ale Marii se to moc nelíbilo.
„To mě tady necháš několik týdnů samotnou?“ ptala se vyčítavě.
„Marie, pro mě to je životní příležitost. Pomůže mi to v mé kariéře.“
Marie byla hodná manželka a už nic víc neříkala. Expedice vyplula, ale pak se stalo něco strašného. Když loď připlouvala k ostrovu Gozo, strhla se hrozná bouře a loď se roztříštila o skály ostrova. Kryštof ztratil vědomí a když se probral, ležel na písku opuštěné pláže. Neviděl ani loď ani trosečníky, ale vedle něj seděla krásná žena.
„Vítej na mém ostrove, Kryštofe,“ řekla.
„Kdo jsi?“
„Jsem Calypso. Psal jsi o mně ve své diplomové práci.“
„Ty nemůžeš být Calypso. Ta je jenom nymfa v Homérově básni.“
„Ano, to jsem já a toto je můj ostrov.“
„Co se stalo s lodí a s její posádkou?“ 
„Loď se potopila a posádka zahynula.“
„To ty jsi způsobila tu bouři?“
„Ano. Chtěla jsem jen tebe.“
„Proč?“
„Protože jsi o mně psal tak krásně ve své diplomové práci.“
„Ty jsi ji četla?“
„Ano. Jsem nymfa a můžu si dělat co chci.“
„A co chceš dělat se mnou?“
„Chci, abys tu zůstal. Budeš pořád mladý“
„Já ale miluji svou ženu.“
„Ano, ale ona zestárne a už se ti nebude líbit.“
„I přesto se k ní chci vrátit.“
„Tak dobře, ale předtím ti ještě ukážu svůj ostrov.“
Calypso vstala, vzala Kryštofa za ruku a zavedla ho do svého paláce. Byl krásně vyzdobený a měl všechny vymoženosti moderního života. Calypso připravila jídlo, pili vynikající, exotické víno a pak zavedla Kryštofa do ložnice. Svlékla jeho i sebe, lehli si do postele a ona se k němu přitiskla. Kryštof miloval svou ženu, ale byl to mladý muž, a žádný mladý muž neodolá krásné, nahé žene, která se k němu tiskne. Měli sex a potom se šli vykoupat do průzračné vody Středozemního moře. Kryštof se cítil jako omámený.
„Pořád se ještě chceš vrátit ke své ženě?“ zeptala se Calypso.
„Rád bych tu ještě pár dní zůstal.“
Pár dní se změnilo v pár týdnů a potom v pár měsíců. Kryštofovi se líbil jeho nový život s Calypso, ale měl víc a víc výčitky svědomí. Opustil ženu, kterou miloval, a podváděl ji s nymfou. Jeden den už to nemohl vydržet.
„Calypso, musím se vrátit. Příliš se mi stýská po mé ženě. Pořád na ni myslím.“
„Opravdu?“
„Ano.“
„Tak dobře, ale než odejdeš, chci ti něco dát, abys na mě nezapomněl.“
Calypso dala Kryštofovi na prst zlatý prsten a řekla: „A teď už jdi.“
 
V tu chvíli se Kryštof ocitl doma a viděl Marii, jak sedí u stolu.
„Tak co, jak šel den?“ zeptala se.
Kryštof nemohl věřit svým uším. „Tobě jsem tady nechyběl?“
„To víš, že jo, ty vždycky, ale jeden den to bez tebe vydržím.“
“Byl jsem pryč jen jeden den?“
„No a co sis myslel? Letěl jsi snad na Měsíc?“
Kryštof nevěděl, co si má myslet. Měsíce života s Calypso musel být jen sen, ale pak viděl ten zlatý prsten. Marie si ho také všimla.
„Kdo ti dal ten krásny prsten?“
„Nevím, jsem úplně zmatený.“
„Ty nevíš? Přiznej se. Určíte to byla nějaká tvoje studentská obdivovatelka,“ zasmála se Marie.
Svým způsobem to byla pravda, Calypso četla jeho diplomovou prací. Chvíli bylo ticho a pak se Kryštof zeptal: „Co se stalo s tou výpravou na ostrov Gozo?“
„Ty si to nepamatuješ? Celá výprava zmizela a nikdo neví proč. Naštěstí tě tenkrát nevzali, byl bys mrtvý a já vdova.
 
Kryštof nic z toho nechápal. Chtěl na Calypso zapomenout, ale nemohl. Ten prsten mu ji pořád připomínal. Čas ubíhal, Marie i Kryštof stárli a on si vzpomínal na slova Calypso: „Žena zestárne a už se ti nebude líbit.“ Kryštof cítil, že Calypso měla pravdu a chtěl vědět, jestli její slib věčného mládí pořád ještě platí. Jestli by mohl být znovu mlád.
„Marie, odjedu na několik dni, musím si něco zjistit.“
„A kam pojedeš?“
„Na ostrov Gozo.“
„To je tam, kde před padesáti lety zmizela ta výprava. Proč tam chceš jet?“
„Chci tam něco najít.“
„A co?“
„Věčné mládí.“
Oba se zasmáli, ale pro Kryštofa to nebylo nic k smíchu. Myslel to vážně. Koupil si letenku z Athén na Maltu, a pak ho malá loď odvezla na pláž, kde před padesáti lety poprvé viděl Calypso. Lehl si na písek a čekal. Netrvalo dlouho a Calypso se objevila.
„Tak jsi zase zpátky.“
„Ano. Tvůj slib věčného mládí pořád ještě platí?“
„Zůstaneš tady se mnou?“
„Zůstanu.“
„V tom případě slib platí.“
V tu chvíli se z Kryštofa znovu stal mladý muž, a Calypso ho opět vzala do svého paláce. Měli stejné jídlo a stejný sex jako tenkrát, a znovu se šli koupat do moře. Co následovalo bylo opakování těch krásných dnů před tolika lety, ale Kryštof měl ještě vetší výčitky svědomí než tenkrát. Marie byla už stará, neměla možnost si najít někoho jiného, a on ji nechal dožít zbytek života samotnou. Kryštof se cítil jako ten nejhorší člověk na světě.  
„Calypso, já tady nemohu zůstat. Musím se vrátit.“
„Chceš vidět svou ženu teď?“
„Ano.“
Kryštof před sebou viděl starou paní, svou Marii, jak smutně sedí sama doma.“
„Chceš se k ní opravdu vrátit?“
„Ano.“
„Tak dobře, ale chci zpátky svůj prsten.“
Sundala mu ho z prstu a pak opakovala ta slova, co už řekla tenkrát: „A teď už jdi.“
 
Kryštof byl znovu doma a kouzlo věčného mládí zmizelo.
„Jaký byl výlet? Našel jsi, cos hledal?“ zeptala se Marie.
„Nenašel.“
Pak si Marie všimla, že nemá prsten.
„Kde máš prsten?“
„Moje obdivovatelka ho chtěla zpátky.“
„Nic si z toho nedělej, tvoje hlavní obdivovatelka je tady.“
Marie se k němu naklonila, políbila ho a on se na ni usmál.