Všechny postavy a události této povídky jsou smyšlené. Jakákoliv podobnost se skutečnými, žijícími či mrtvými osobami je čistě náhodná.
 
Jediná slavná postava, kterou jsem kdy v životě znal, Iva, nedávno zemřela pádem ze schodů. Byly toho plné noviny.  Nechápu, proč mohla takhle spadnout. Iva za mládí závodila na lyžích a v žádném případě neměla potíže s rovnováhou. Lyžování bylo také důvod, proč jsem ji znal. Za mlada jsem pracoval jako instruktor lyžařské školy a jeden z mých úkolů bylo pomáhat při závodech. Iva byla členkou československého národního družstva žen a já jsem se rád díval na jejich trénink. Byla radost vidět, jak Iva projíždí slalomové branky. Pak přišla Sovětská invaze do Československa, já jsem emigroval do Kanady a Ivu už jsem nikdy neviděl.
 
Po její smrti noviny psaly, že Iva také emigrovala do Kanady, potom do Spojených Států, vzala si bohatého Američana a stala se známou osobností. Její manžel se dal na politiku, rozvedli se, Iva dostala obrovské alimenty, pak se několikrát provdala za muže, kteří milovali její peníze vice než ji, a pak přišla ta zpráva o její smrti. Soudní lékař v New Yorku to prohlásil za nešťastnou náhodu, ale těžko se tomu dá věřit. Proč by bývalá reprezentantka v lyžování měla takhle spadnout? Zdálo se mi to nepravděpodobné. Pak jsem si vzpomněl na podobný případ, který se stal před pěti lety v Edmontonu. Žena středního věku, Jana Robánková, zemřela také pádem ze schodů a její manžel, George Robánek, byl obviněn z vraždy. Zajímavé na tom bylo to, že Jana v mládí také závodila na lyžích. To už bylo značně podezřelé a napadlo mě, že by smrt Ivy a Jany mohly spolu souviset. Stálo to za vyšetření.  Konec konců, vyšetřování je část mé práce, jsem reportér pro noviny Edmonton Journal.
 
Nejdříve jsem prostudoval žalobu proti Georgovi Robánkovi. Byl zproštěn viny pro nedostatek důkazů, ale hlavni svědek žaloby, lékař Dr. Young, svědčil, že Jana byla zabitá ještě před pádem ze schodů. Byl si jist, že ten pád nezpůsobil její smrt. Doufal jsem, že mi Dr. Young odpoví na určité otázky, a proto jsem si s ním sjednal schůzku.
„Pane doktore, jsem reportér z Edmonton Journal,“ představil jsem se. „Zajímám se o soudní řízení proti Georgovi Rubánkovi, kde jste byl svědek obžaloby. Svědčil jste, že pád ze schodů nezpůsobil smrt Jany Robánkové. Podle jejího zranění jste usoudil, že byla zabitá a pak shozená ze schodů. Znamená to, že ji její manžel zavraždil?“
„Ano, to si myslím.“
„Proč by to dělal?“
„Zdědil po ní dům.“
„A dům prodal, peníze sbalil a zmizel,“ dokončil jsem myšlenkový sled událostí.
„Ano, máte pravdu,“ potvrdil Dr. Young.
Začínalo to dávat smysl. Znovu jsem četl zápis toho soudního procesu a jméno George Robánek se mi zdálo povědomé. Pak jsem si vzpomněl. Jiří Robánek byl jeden z instruktorů, který pracoval se mnou v lyžařské škole. Byl to jeden z nás. Jen si změnil české jméno Jiří na anglické George. Jana, jak jsem zjistil, krátce po Sovětské invazi emigrovala do Kanady, provdala se za Kanaďana, který ji později opustil pro mladší a ona zůstala sama ve velikém domě. Možná, že Jana a Jiří spolu už něco měli, ještě když Jana závodila, možná, že si pak dopisovali, nevím. Co však vím je, že krátce po změně režimu v Československu Jiří Robánek emigroval do Kanady, změnil si jméno, odstěhoval se do Edmontonu, a zbytek už víte. 
 
Další krok ve vyšetřovaní bylo zjistit spojitost mezi smrtí Jany a pádem Ivy. Okolnosti byly stejné: smrt pádem ze schodů. Za předpokladu, že Jiří (George) Robánek zabil i Ivu, naskytly se dvě otázky: Co byl jeho motiv, a jakým způsobem by smrt Ivy souvisela s tímto motivem. Odpověď na první otázku byla jasná. Motiv byly peníze. Odpověď na druhou otázku však jasná nebyla. Jiří Robánek nemohl smrtí Ivy nic získat. Neměli spolu nic společného. Byl však někdo, kdo smrtí Ivy mohl hodně získat: její první manžel Andrej Wilfred. Byl to Rakouský instruktor lyžování, který Ivu poznal, ještě když závodila. Podle novin to bylo manželství z lásky. Po invazi také emigrovali do Kanady a zařídili si obchod se sportovním zbožím. Pak ale Iva připravila Andrejovi nepříjemné překvapení. Opustila ho pro bohatého Američana, a Andrej zůstal sám s krachujícím obchodem. Bohatý Američan byla známá osobnost, jejich svatba byla společenská událost a novináři dávali Ivě nepříjemné otázky.
„Opustila jste manžela, který vás miloval, pro bohatého muže. Proč?“
„Chci začít novou etapu svého života, ale Andreje budu pořád milovat. Až za hrob.“
„Až za hrob? Znamená to, ze ho uvedete ve své závěti?“ 
„Ano.“
Tak tady to bylo, černé na bílém. Andrej bude dědit, a peníze on skutečně potřeboval. Obchod zkrachoval, a učit lyžovaní není zrovna výnosné zaměstnání. Obzvláště, když už člověk stárne. Andrej potřeboval veškerou pomoc, která by se mu mohla naskytnout. Iva ale byla zdravá, nechystala se zemřít, a bude trvat dlouho, než se její závěť uplatní. Ledaže by to někdo urychlil.
 
 Jak už jsem řekl, Andrej poznal Ivu v době jejího závodění, a určitě znal i ty, co při závodění pomáhali. Možná, že se setkal se mnou i s Jiřím Robánkem. Bylo taky pravděpodobné, že Andrej věděl o soudním procesu proti Jiřímu i o jeho zproštění viny a Andreje mohlo něco napadnout. Kdo vyklouzne z podezření z vraždy jednou, může vyklouznout i podruhé. Andrej si potřeboval s Jiřím promluvit. Jak nalezl jeho adresu nevím, asi z novin. Jiřího soudní proces byl podrobně komentován. Takže se dá předpokládat, že Andrej pozval Jiřího na návštěvu, popovídat si o starých časech. Taky mu mohl navrhnout něco, co by oběma prospělo. Tohle všechno však byly jenom moje domněnky. Potřeboval jsem důkaz, a k tomu jsem musel mluvit s Andrejem. Po smrti Ivy o něm noviny napsaly jisté podrobnosti, a to mně umožnilo najít jeho adresu. Poslal jsem mu tklivý dopis, kde jsem se představil jako přítel Ivy, který chce o ní napsat knihu a hledá ty, kteří ji byli blízcí. Abych mu to trochu osladil, zmínil jsem se o jejich lásce a o tom, že to chci ve své knize zdůraznit. To by Andrejovi udělalo reklamu, kterou určitě potřeboval. 
 
Jak se dalo očekávat, Andrej s mou návštěvou rád souhlasil a naše setkání začalo přátelsky. Povídali jsme si o starých časech, o tom, jaká Iva byla vynikající lyžařka, a pak jsem přešel na důležitou část mé návštěvy.
„Znáš ještě někoho ze starých známých, s kým bych mohl mluvit?“ zeptal jsem se. 
„Neznám, ztratil jsem se všemi kontakt.“
„A co Jiří Robánek? Byl to můj přítel. Víš o něm něco?“
Když jsem řekl to jméno, na zlomek vteřiny Andrejův obličej projevil náznak zděšení. Byl to jen okamžik, ale stačilo mi to. Byl jsem na správné stopě.
„Ne, nevím o něm nic,“ řekl, a naše přátelské ovzduší se značně ochladilo. 
 
Poslední část mého pátraní se soustředila na finance Andreje a Jiřího. Pokud byla moje teorie správná, krátce po smrti Ivy by Andrej dostal sumu peněz na svůj účet a polovina by pak šla na účet Jiřího Robánka. Jsem reportér, mám své kontakty a můj zdroj informací všechny mé předpoklady potvrdil. Dokonce mi dal i adresu Jiřího Robánka, a tak jsem jeden večer zazvonil u jeho dveří. 
„Ahoj Jiří,“ řekl jsem mu česky, když otevřel. „Už jsme se dlouho neviděli.“
Můj příchod ho vyděsil. „Co tady děláš?“
„Chci si s tebou promluvit.“
„O čem?“
„Bude lepší, když půjdeme dovnitř. Můžu vejít?“
Šli jsme do jeho bytu a on se znovu zeptal: „O čem chceš mluvit?“
„O těch dvou vraždách, co jsi spáchal.“
Obličej mu zrudl vztekem a vykřikl: „Vypadni!“
„Mužů odejít, když chceš, ale vím, že jsi dostal peníze od Andreje Wilfreda,“ a řekl jsem mu sumu a datum, kdy to dostal. „Policii by to mohlo zajímat.“
Jiří mlčel a pak se zeptal. „Přišel jsi mě vydírat?“
„Ne, nepřišel. Ani to neohlásím policii. Chci jen abys věděl, že já to vím. A kdyby tě náhodou napadlo mě taky zabít, můj přítel má všechno zaznamenané. Přeji ti příjemný zbytek večera,“ a s tím jsem odešel.
 
Doma jsem přemýšlel o Ivě a o jejím životě.  Pak jsem napsal epitaf, který se mi zdál pro ni vhodný: Na památku Ivy, která žila nebezpečně.