Říkal jsem si, že budu psát o něčem obyčejném. O něčem, co má kouzlo v tom, že je sice každému na očích, ale nikdo si toho ani nevšimne. Měl jsem zkrátka ideály a chuť. Chuť vyhnout se především politice, ze které jsem čím dál více otrávenější, možná ještě více než z výfuků aut a cigaretového kouře, což je u mě na pováženou, neboť jsem zavilý nekuřák.
Člověk míní, vlna událostí mění. V týdnu, v němž česká politická kultura utrpěla další pořádnou facku, kdy jinak arogantně klidný ministr nebojící se čelit výsměchem, pohrdáním a trochou toho poetického střeva odborářům, se nechal unést a vlepil políček klukovi, co mu z plných plic řekl, co si o něm myslí, došlo k jedné významné volbě. Nebyla to volba prezidenta republiky, ani nešlo o nové volby do Parlamentu ČR, ale šlo o volbu ředitele České veřejnoprávní televize.
Televize, jež dlouhodobě nehospodaří nejlépe, jež čím dál méně uvádí svou vlastní tvorbu a jejíž zpravodajství se čím dál blíží bulvárnímu.
Možná i proto se stal vítězem volby bývalý ředitel TV Nova, Petr Dvořák. Nevím, nakolik je férové a na místě, aby se kandidát scházel před volbou s premiérem země, nicméně v našich zeměpisných šířkách a délkách mě to příliš neudivilo. Sám Dvořák svou schůzku s Petrem Nečasem okomentoval lakonicky: „Potvrzuji, že jsem se setkal s panem premiérem na krátké informativní schůzce, která se týkala mého projektu o budoucnosti České televize.“
Je zřejmě důležité, aby premiér věděl, jaký projekt to Česká televize bude mít. Například, zda už konečně vypadne ten protivný všetečka Moravec, který klade každou neděli v pravé poledne krajně nepříjemné otázky a nastoluje témata, o nichž se ve slušných rodinách mlčí. A kam slušný pan premiér raději nechodí, aby nemusel říkat, co si myslí, protože do toho těm, kterým vládne, nic není. Sám prezident republiky povytáhl nedávno v médiích obočí nad pořadem Václava Moravce jako něčím, co se mu velmi, ale opravdu velmi nelíbí. Jak si totiž moderátor může vybírat témata, o nichž pak politici vedou debaty a při nichž se často zapotí? Oni mají nastolovat témata. Jako třeba: „Pane Moravče, pojďme se dnes bavit o počasí. Ta politika je pořád taková divná, ať lidé slyší něco jiného. A když máme pana prezidenta odborníkem přes celosvětové klima a důvody jeho proměn, proč bychom my nemohli být skvělými meteorology?“ anebo, co takhle si poklábosit o sportu? To by bylo odlehčení, panečku.
V zorném poli nového ředitele se objevily Události. Musí prý změnit kabát. Na to bude nový pan ředitel odborník. Nemám sice rád, když se s pravidelností otáčení gramofonové desky stále na někoho vytahuje „komunistická minulost“ jako ten nejhorší kostlivec ve skříni, ale ještě více mi vadí, když tento fakt někdo zapírá, jen aby se dostal ke kýženému křeslu. Má-li veřejnoprávní televize být médiem, co se snaží o hledání pravdy, nevím, zda mu nešéfuje tak trochu kozel zahradník. Ale co chtít ve státě, kde ministr obrany uděluje řády za zabíjení odzbrojených, kde ministr vnitra buď o svém resortu nic neví či vytahuje tajné materiály na veřejnost, aby se staly bezcennými, kde ministr kultury brojí za stržení památného domu na Václavském náměstí, aby se mohlo postavit něco ekonomicky výhodného, kde ministr sociálních věcí šetří na potřebných, aby mohl nalít více peněz soukromým agenturám, kde ministr dopravy se se svým rezortem seznamuje neuvěřitelně dlouhých dvanáct dní (Bůh přitom stvořil svět již za šest a sedmý den si válel šunky), kde ministr průmyslu a obchodu pod záštitou ČEZu likviduje fotovoltaiku, kde ministr zdravotnictví navrhuje pacientům „nadstandard“ s tím, že Hyppokrates je mrtvý, ať žije tržní princip, kde ministr zahraničních věcí zaspal dobu a kromě Evropy svět příliš nevnímá, kde ministr financí fušuje do řemesla svému kolegovi ze školství a pohlavkuje mládež, zatímco on moudře osekává stabilní systémy, aby byl dluh jednou sestsakra vysoký či kde ministr školství podporuje na svém resortu úředníky s orientací krajně doprava, protože cílem resortu je, aby inteligence šla konečně do hajzlu?
Skoro mi přijde, že největší kvalifikací pro zisk nějaké vrcholné pozice v této zemi je okolnost, že dotyčný se do dané pozice vůbec nehodí či tomu, co má zastávat, vůbec nerozumí.
Sám za sebe musím přiznat, že se již na ČT téměř vůbec nedívám. A volba jejího nového ředitele mě utvrdila tak leda v tom, že nemám čeho litovat, když se po příchodu domů nerozvalím na posteli a nezapnu si na mládež orientovaný bohulibý veřejnoprávní kanál. Co totiž jiného čekat od kanálu, kde jeho šéf probírá svou budoucnost s premiérem a je napojen na podnikatele typu Kellnera, než že bude zapáchat? To nakonec kanály všude na světě obyčejně dělají. Nemohou si pomoci. Kde je stoka, tam je smrad. Nedokážu se však zbavit pocitu, že od veřejnoprávní televize bych chtěl něco víc.