Jako většina mladých manželství i my jsme toužili vlastnit byt nebo domek. Avšak na rozdíl od většiny mladých manželství jsme vydělávali dost peněz a mít vlastní bydlení nebyl jen nesplnitelný sen. Šetřili jsme na zálohu a manželka se rozčilovala, kolik musíme platit na daních. „Podívej se na ten účet!“ mávala přede mnou papírem. „Oni nám sají krev.“ Nicméně na zálohu jsme ušetřili a našli jsme si pozemek na okraji města. Podepsali jsme kupní smlouvu, zaplatili zálohu a čekali jsme, až nám domek postaví.
 
Stěhování de nového domu by měla být radostná záležitost, ale v našem případě to tak radostné nebylo. Jen co jsme se přistěhovali, manželka začala být nemocná. Byla bledá a pořád si stěžovala na únavu. Potom jsem i já dostal nějakou infekci, a aby to ode mne nedostala, spal jsem ve vedlejším pokoji. V noci jsem slyšel v ložnici hluk, šel jsem se tam podívat a nemohl jsem věřit svým očím. V šeru ložnice jsem viděl muže, jak klečí u postele a drží manželku za krk.  Rozsvítil jsem a vykřikl: „Co tady děláte?“ Muž se na mě otočil, obličej měl pomazaný krví, a řekl:
„Piji krev vaší ženy. Jsem upír.“
„Vy jste upír? Ti jsou jen v pohádkách o Drákulovi.“
„Ba ne, existujeme už po tisíciletí.“
„Vy jste příčina toho, že manželka je bledá a unavená?“
„Ano, piji jí krev od doby, kdy jste se sem přistěhovali.“
„Pijete i moji krev?“
„Ne. Upíři pijí jen krev žen.“
„Jak to, že jsme se nevzbudili, když jste sem chodil?“
„Dovedu vás dobře uspat. Podívejte se na vaši ženu, pořád ještě spí. Ale tuto noc jsem si nevšiml, že neležíte u ní.“
Byla pravda, že manželku nevzbudilo ani světlo ani můj křik.
„Dále už nemůžete vysávat krev mé ženy,“ řekl jsem mu důrazně.
„To je ale moje jediná potrava. Bez ní zemřu hlady.“
„Myslel jsem, že upíři jsou nesmrtelní.“
„To je pravda, ale stala se nějaká chyba v našem vývoji a pořád ještě musíme pít krev.“
Chvíli bylo ticho a pak jsem se zeptal:
„Jak jste se vlastně stal upírem?“
„To je dlouhá historie. Před třemi sty lety jsem byl výběrčí daní. Jednoho dne se na mě sedláci tak rozzuřili, že mě honili s vidlemi a jen tak tak se mně podařilo schovat se ve sklepě starého domu. Byla tam tma, nikoho jsem neviděl, ale slyšel jsem hlas:
‚Jsi v pěkné kaši, že? Když tě tady najdou, tak tě propíchnou. Mám však pro tebe návrh. Udělám, že budeš vypadat jako mrtvý, dám tě do rakve a pohřbím v hrobě. Tam budeš ležet tak dlouho, než tě vzbudím. Pak budeš náš upír.‘ Nebyl to však on, kdo mě vzbudil, ale rypadlo, které kopalo základ vašeho sklepa a prokopalo se do mého hrobu. Proto jsem tady.“
„Takže,“ řekl jsem, „vy jste vlastně sál krev ubohým sedlákům, obrazně řečeno, už před tím, než jste se stal upírem.“
„Ano, obrazně řečeno.“
„Tu práci, kterou jste zastával tenkrát, dělá teď daňový úřad. Třeba si tam můžete požádat o zaměstnání.“
„Mají už dost upírů. Další nepřijímají.“
„To je mi líto, ale v žádném případě už nemůžete pít krev mé manželky. Najděte si jinou ženu.“
 
Upír odešel a manželka se uzdravila. Není už bledá a je plná energie. Zato naše sousedka vypadá špatně. Zbledla a stěžuje si na únavu. „Jako kdyby mně někdo sál krev,“ říká.