Děkuji Ti, je to tak. Verše jsou obrazem duše, jejího naladění. Asi před rokem jsem prožila "druhou pubertu" a napsala pár básní (s nimiž vás zde obšťastňuji). Tato je jedna z nich. Snažila jsem se je trochu zcivilizovat, ale podařilo se jen částečně. Brání se. Dnes jsem vložila další. Napsala jsem k ní - je-li to natolik naivní, až je to otravné, dejte mi to vědět a já s tím přestanu :-). Dnes už takové rýmovačky nepíšu. Tím nechci říct, že jsem se sebou spokojená - něco se zadaří a něco ne.

Verše z lásky o lásce pro lásku. No ano, to jsou. I když spíš než verše pouze přetlak citu, který musí ven, a jen tak mimochodem se rýmuje. Neber si to ve zlém, já tohle znám taky, psávala jsem úplně stejně - když mi bylo sedmnáct. Dnes, když si to čtu, ten cit je tam pořád, ale poezie ani náhodou. V lásce vlastně sníme všichni o tom samém. Přesto je škoda říkat to pořád týmiž slovy. Každý cit je jedinečný, a každý, kdo píše o lásce, tedy o té své, měl by hledat výrazy, metafory, prostředky, jak to i jedinečným způsobem vyjádřit. Není to jednoduché, ale když sis s tím člověk dá práci a ze surového kamene vybrousí šperk, pak si i čtenář, který nezná souvislosti, tiše povzdechne: Krása...