ó díky :-)

hned jsem si vzpomněl na Nezvala na Manon... tak dobře se mi to četlo ten rytmus super

Tohle dobře znám, říkám tomu "tvůrčí rauš". Z člověka padají slova, emoce, zápletky (v případě prózy). Mozek se koupe v endorfinu, a všecko se mu zdá úplně super, a že to lepší už být nemůže. No...může. Stačí tomu dát pár dní, někdy i týdnů oddech, pak si to znovu přečíst, sitauce, za které to bylo psáno, už je minulostí (ale ne úplně dávnou) a na text se najednou pohlíží trochu jinak. A tam je místo pro ono obrušování a cizelování.

Děkuji ti za vyjdření k oběma básním. Psala jsem je docela spontánně, což má výhody i nevýhody. Velké písmeno ve Vy atd. jistě mělo být. Co se týče dlouhého á, mám pocit, že mě k tomu vedl sám Puškin v mé duši. Četla jsem Oněgina docdela nedávno dvojjazyčně, ale dvě sloky umím zpaměti již od dob gymnazijních, a tam je á velmi časté (respektive důraz na a, aj ke tomu v ruštině. Druzjá Ludmíly i Ruslána, s gerójem mojevo romána... a I tak, oná zvalás Tatiánoj... a pak taky naše romantická klasika Byl první máj... Prostě mou duši zmohla romantika, asi i proto tolikrát slovo láska (kterou skutečně prožívám). Jako by se v duši praly dvě síly (možná víc) - snaha držet formu a sama emoce, která skrze verš tryská. Možná příliš podléhám vlastní emocionalitě, tím to asi bude.

Jinými slovy: Mám Vás rád, ale nemiluji Vás. Možná lepší varianta než: Miluji Vás, ale nemám Vás rád...

Ale zpět k básni - totéž, co u předchozího kousku - přemíra lásky to ubíjí. A za uši úplně tahá: Já mám vás velmi rád...tolik "á" za sebou by možná snesl písňový text. A možná ani on ne. Celkový rytmus je ale pěkný.

Malá technická: Při oslovení v dopise se píše velké písmeno...Vás, Tebe